Jak se díváte na současnou českou architekturu?

To je těžká otázka, protože člověk si nejdřív musí říct, co vlastně tou architekturou je. Společnost obecně vnímá architekturu jako všechno, co nás obklopuje. Ale když se na to podívám trochu kriticky, jen určité procento ze stavební produkce snese toto označení. Vnímám architekturu jako něco, co má duši. A řekl bych, že toho je v České republice pořád poměrně málo.

Čím to je?

Existují taková okřídlená slovní spojení, že architektura je odrazem společnosti. Je taková, jakou si ji společnost zaslouží. Nevím, možná na tom něco bude.

Učíte na fakultě, co říkáte studentům, aby z nich byli architekti?

Máme ateliér s mojí ženou Klárou a snažíme se jim architekturu zpřístupnit i prostřednictvím řemesla. Aby rozeznávali materiály, chápali technologické postupy, zkrátka a dobře věděli, z čeho navrhují domy, a vnímali prostředí, do kterého je navrhují. Měli by umět kriticky přemýšlet v širších souvislostech, ve kterých architektura nebo jejich návrhy vznikají. Nikde není psáno, že absolvent architektury hned napoprvé navrhne vynikající dům. Někdy naopak tím nejlepším začátkem může být, když zakázku odmítne. Může totiž narazit na klienta, jehož zadání je v rozporu s tím, co by architekt měl dělat. I to je učíme.

Jedním z vašich prvních velkých projektů byla úprava Arcidiecézního muzea v Olomouci z roku 2006. Co to bylo za zakázku?

Šlo o realizaci, která vznikla na základě vítězství v architektonické soutěži z roku 1998, a dá se říct, že to byla největší zakázka společnosti HŠH architekti, kterou jsme provozovali s kolegy Petrem Hájkem a Janem Šépkou. A ta práce, která trvala osm let, pro nás byla stěžejní. Přišli jsme s řešením kombinujícím zachovalé památkově chráněné objekty s moderní architekturou. Princip určitého kontrastu vytváří zajímavou atmosféru, která prostupuje celým areálem. Když jsem tam byl před rokem se studenty, bylo pro mě povzbuzující, že i po letech ta stavba funguje tak, jak jsme očekávali.

Jde o areál bývalého hradu a vy jste pracovali s pohledovým betonem. Jak se takový materiál hodí k historickému objektu?

Skvěle! V době vzniku hradů se samozřejmě stavělo z nejlepších dostupných materiálů, což byl kámen, obvykle z místních zdrojů, ale šlo také o kvalitu řemesla. A o totéž jsme se snažili i my, aby materiály, které tam vnášíme, plnily nejen estetickou roli, ale byly partnery tomu historickému objektu. Například v prostoru bývalé kočárovny, kde se odkryly základy románského hradu, je beton naprosto přiznaný. Ale kromě toho, že tvoří nové povrchy a dělí prostor, má i význam statický a svazuje původní zdivo. Vlastně objekt drží pohromadě a umožňuje návštěvníkům pohledy z nové perspektivy.

Málokdy za vámi přijde investor a řekne, abyste použili takové materiály, které se budou měnit každých 15 až 20 let.

Účastnili jste se i soutěže o Národní knihovnu, kde váš návrh skončil třetí. Měl strukturu buňky, jak vypadal?

To nejcennější, co měla knihovna obsahovat, tedy národní konzervační fond, jsme umístili do středu betonového válce. A ten válec jsme potom obklopili dalšími vrstvami, tedy knihovnickými službami, badatelnami, specifickými pracovišti, čítárnami, volným výběrem knih či halou služeb. Analogie s buněčnou membránou, kde to nejcennější je ukryto uprostřed, pro nás byla vhodnou inspirací. Samotný objekt potom v určité chvíli připomínal jakousi polotransparentní buňku a měl i lehce biotický tvar.

Soutěž vyhrál Jan Kaplický, jenže vy jste jeho vítězství později zpochybňovali, protože nedodržel původní zadání, kdy konzervační fond nesměl být umístěn pod zem. Jak to bylo?

Soutěž byla dvoukolová a v prvním kole, kterého se účastnilo 355 týmů, byly podmínky pro všechny stejné. Nic proti Kaplickému, nám se nelíbil hlavně způsob, jakým postupovala porota. Ta má v soutěži roli toho, kdo schvaluje soutěžní podmínky a odpovídá na dotazy soutěžících. Bylo by naivní si myslet, že nikdo neřešil stejný problém jako Jan Kaplický. To znamená, že když dal podle podmínek všechny fondy nad zem, objem stavby se mu zdál neadekvátní. Proto se řada soutěžících ptala navrhovatele, jestli skutečně musí splnit onu podmínku a dát sklady knihovních fondů nad zem. Odpověď byla nekompromisní, prostě to byla závazná podmínka. Když dostanete takovouhle odpověď, dokonce několikrát, tak to uděláte přesně tak, jak to vypisovatel chce. A ve chvíli, kdy v průběhu soutěže mezi prvním a druhým kolem najednou porota tuhle podmínku zruší, tak postupuje neprofesionálně, neseriózně a kontaminuje celou soutěž.

Mezi jednotlivými koly už se asi konkrétní návrh předělat nedá…

Představte si situaci, že vás vyberou do druhého kola s nějakým návrhem. Má určité parametry a vy si říkáte, že jsou asi dobré, když vás vybrali do druhého kola. Převrátit návrh úplně naruby je nesmysl. A co všichni ti účastníci prvního kola, kteří nepostoupili a podmínky splnili? Místo toho se podle jednoho, který zadání nesplnil, podmínky upravily. To se ve slušné společnosti nedělá. Různé argumenty typu, že ve spoustě soutěží vyhrály návrhy, které nesplnily podmínky, úplně neobstojí. Vždycky jde o to, jestli je podmínka závazná, nebo ne. Často se zmiňuje Hubáčkův Ještěd, kdy byla vypsána soutěž na hotel a vysílač a on to dal všechno do jedné budovy. Ale to nebyla soutěž v pravém slova smyslu. Bylo to zadání krajského stavebního střediska, které mělo jeden odstavec, a o výsledku autoritativně rozhodoval komunistický funkcionář.

Následovala netradiční vila Hermína, co se vám vybaví z její přípravy?

Vybaví se mi interiér domu uspořádaný ve spirále a zajímavé rozhovory s investorem stavby Michalem Čillíkem.

doc. Ing. arch. Tomáš Hradečný (49)

Roku 1995 vystudoval architekturu na ČVUT. O tři roky později se stal
zakladatelem a společníkem studia HŠH architekti, kde spolupracoval s Petrem Hájkem a Janem Šépkou. Roku 2014 založil vlastní ateliér IXA, ve kterém pracuje dodnes.

Podílel se na úpravách Arcidiecézního muzea Olomouc, přestavbě Zámeckého návrší v Litomyšli či stavbě šaten pro hronovskou firmu Wikov. Od roku 2013 je vedoucím ateliéru Ústav navrhování I. na Fakultě architektury ČVUT.

Jaká byla jeho představa?

Myslím si, že v dobrém slova smyslu chtěl něco šíleného. Při všech diskusích z něj bylo cítit, že nás doslova pobízí k atypickým řešením a formám. Neřekl bych, že nás vedl za ruku, ale zatímco jeho žena seděla na konzultacích mlčky, on vehementně gestikuloval, propukával v nadšení a vysvětloval jí svůj pohled na věc.

Výsledkem byl růžový dům ve velmi svažitém terénu, ve kterém se střídají rovné a šikmé podlahy…

Pro nás bylo zajímavé, že dům stojí na území chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. A důležitou roli hrála i terénní konfigurace. Všichni víme, že se v chráněných oblastech vyžadují stavby, které takzvaně nenarušují krajinný ráz. Ale co to vlastně znamená? Je lepší chalupa naprosto konzervativních tvarů, formy a materiálů, která má ve čtyřicetistupňovém svahu pod sebou opěrnou zeď, aby stála na rovině, nebo dům, který je třeba růžový, ale v tom terénu sedí jako kámen a v podstatě s ním souzní? Pro mě je lepší ta druhá varianta.

Stavba se prý nelíbila ochráncům přírody…

Vzbudila pozornost ex post. My jsme vlastně získali celkem bez problémů územní rozhodnutí, protože to řeší jen velikost domu, jeho vnější objem a způsob usazení do terénu. To nemohl nikdo kritizovat. Všechno ostatní už patří do oblasti osobního vkusu a my jsme nedělali dům, který by měl být nějakým univerzálním návodem, jak stavět uvnitř chráněných oblastí. Plnili jsme společnou vizi s jedním konkrétním klientem.

Dalším projektem byla jízdárna v Litomyšli, která trochu navazuje na Arcidiecézní muzeum v Olomouci. Zde jste ale využili vložení nové stavby do původního objektu. Proč?

Určitý rozdíl mezi oběma stavbami je. Zatímco v Olomouci jsme se pohybovali v relativně intaktním prostředí historické architektury, jízdárna v Litomyšli byla na přelomu 60. a 70. let minulého století přestavěna na výstavní sál, jehož strop nesl archiv. Z toho vyplývá, že oproti původní dřevěné konstrukci krovu tam byl mohutný železobetonový strop a my jsme tedy vstupovali do prostoru, který už byl poměrně významně přestavěn. Hlavním problémem toho sálu byla akustika. A právě to nás přivedlo k myšlence pracovat s vloženým objemem, který dokáže nastavit dobu dozvuku podle příslušné produkce. Kolega Hájek přišel s motivem akustického podhledu, díky kterému se dá ten sál skutečně naladit na konkrétní produkci.

Už s novým ateliérem IXA jste dělal sjednocení plochy u kaple svatého Kosmy a Damiána v Emauzích. To byla na první pohled menší zakázka, ale bylo tam hodně práce s prostorem…

Ano, byla to spíše komorní zakázka. Šlo o to, že benediktinské opatství chtělo do určité míry regulovat nešvar, kdy všude kolem parkovala auta. My jsme původní pětistupňové schodiště nahradili jezdeckým schodištěm s větší délkou nášlapu a tím jsme parkovací plochu zmenšili. Celý prostor jsme vyplnili diagonálním rastrem žulových pásků s oblázkovou dlažbou. Ale museli jsme kvůli tomu vyvinout extra technologii, protože standardní postupy nebyly použitelné.

O co šlo?

Určitým předobrazem pro nás byly dlažby, které dělal Josip Plečnik na Pražském hradě. Jde o vtlačované oblázky do betonu, všechno dělané ručně, jak je to ještě dnes vidět ve Středomoří. Ale takovouhle pracnost si u nás nemůžeme dovolit, to by nikdo nezaplatil. Takže jsme šli cestou takzvaně vymývané dlažby, která se průmyslově vyrábí z velmi jemných oblázků, aby vrstva otryskaného betonu byla co nejmenší. My jsme ale chtěli větší oblázky, takže jsme se spřátelenou stavební firmou hledali správný poměr kameniva. Pak už se ta technologie oproti klasické vymývané dlažbě příliš neliší.

I další stavba byla z velké části z betonu − šatny hronovské firmy Wikov. Jaké bylo zadání?

Tady šlo hlavně o rychlost. Protože to byl výrobní areál, všechno se dělalo za provozu. Doslova se dá říct, že modernizace probíhala jako dětská hra patnáctka, kdy šoupete s kameny, máte jedno volné místo a musíte vše dostat do správného pořadí. Museli jsme vždy určitou část toho areálu vystěhovat, zbořit a na jejím místě rychle postavit nový prostor. Tak se postupovalo několik let, až se dospělo do stavu, který je možné vidět dnes. Šatny jsou jedním z těch kamenů a požadavek byl, že musí být dokončeny během čtyř měsíců. Proto jsme volili železobetonový skelet a znamenalo to zvýšené nároky na zpracování projektové dokumentace, protože část té stavby děláte někde jinde. Ale termín se stihl, což bylo pro investora klíčové.

Málo pracujete se dřevem, nemáte ho rád?

Dřevo mám moc rád, zejména když ho používáme na bednění pro betonové stavby. Protože, co si budeme povídat, dneska jde hlavně o životnost materiálů. Málokdy za vámi přijde investor a řekne, abyste použili takové materiály, které se budou měnit každých 15 až 20 let. Chce prostě mít dům, který přežije několik generací. Hledáme primárně takové materiály, které jsou dostupné v dané lokalitě, ale dřevo bohužel tyhle požadavky úplně nesplňuje.

Článek byl publikován v komerční příloze Hospodářských novin a týdeníku Ekonom a Respekt.

Související