Když člověk vlastní památkově chráněný objekt, spojí se s památkáři a chce si jej zateplit, jaké techniky lze použít?
Z hlediska památkové péče je potřeba u budov zachovávat všechny historické konstrukce, tedy nejen fasády, které jsou vidět. Když se objekt chrání, nemá vzniknout napodobenina, replika, atrapa, nýbrž má být uchována autenticita, tedy řešení, ke kterému se přistoupilo před desítkami nebo stovkami let. Z tohoto teoretického východiska se odvíjí praxe, proto lze k zateplení využít například ovčí vlnu, protože jde o historický materiál.
A co se týče zateplování venkovních fasád?
To je obecně problém. Hlavně není žádoucí používat novodobé materiály jako polystyren nebo minerální vlnu. Dostáváme se tím zcela logicky do rozporu s energetickou úsporností. Je ale třeba uvědomit si, že většina staveb, které jsou památkově chráněné, včetně funkcionalistických vil, vznikala v době, kdy byly jiné nároky na bydlení.
Jaké?
Před sto lety žila v pětadevadesáti procentech případů celá rodina v jedné místnosti. Energetická náročnost domácností byla jiná. Místnosti měly lokální zdroj topení. Dnes jsme zhýčkaní a energeticky nároční. Je zkrátka problém, když chce člověk do historických staveb dostat současný standard. Je přitom rozdíl mezi činžovním domem z počátku 20. století a roubenou chalupou. Třeba právě roubenky jsou relativně energeticky úsporné, i když samozřejmě nesplňují parametry pasivních či nízkoenergetických budov. Dřevo totiž dobře izoluje. Klasické venkovské stavení mělo sice kamenné chlévy, komoru, ale obytná světnice byla roubená, právě kvůli dobrým izolačním vlastnostem. I výšky stropů u staveb byly nízké, šetřilo se.
Vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, sociální a kulturní antropologii a evropská kulturní studia na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Od roku 2011 pracuje v Národním památkovém ústavu Územního odborného pracoviště v Plzni jako historik architektury v oddělení průzkumů, výzkumů a dokumentace.
V letech 2014–2018 působil jako místostarosta města Nepomuk a podílel se na úspěšné přípravě nového územního plánu. Působí také ve Spolku přátel starého Nepomuku, je mimo jiné autorem projektu rekonstrukce objektu staré Zelenohorské pošty. ˝Stavebníci chtějí často instalovat do historických budov plastová okna a dveře nebo vybírají zcela nevhodné typy střešních krytin.
Složitější to ale muselo být u zděných budov…
Zděná architektura k nám přišla ze Středomoří ve středověku a osvědčila se zejména z požárního hlediska. Důležité je ale uvědomit si, že před nástupem průmyslové revoluce, kdy se začaly ve velkém těžit suroviny ze země, byla ekonomika odkázána z velké většiny na obnovitelné zdroje. Často se proto v domě vytápěla jen jedna nebo dvě místnosti. Obnovitelné zdroje či přírodní materiály se tradičně používaly i coby izolant − ať už šlo o dřevo, slámu nebo vlnu. V tradiční venkovské chalupě skladovali na půdě seno, kterým pak krmili dobytek, do té doby fungovalo jako přirozený izolant.
Dnes už tyto recepty nevyužíváme?
Průmyslové stavebnictví přineslo nové materiály a postupy, obvykle ekonomicky efektivnější, a tradičně předávané znalosti se téměř vytratily. Zachování tohoto kulturního dědictví je právě jedním z hlavních úkolů památkové péče.
Odkdy vlastně mluvíme o památkové péči?
Památková péče je právě jistou reakcí na modernitu a průmyslovou revoluci. Je tedy produktem 19. století. V době baroka ještě neexistovala. Jak začaly zanikat tradiční struktury, objevilo se téma ochrany historických památek, zejména středověkých. Dnes je ale předmětem památkové péče i moderní architektura, například vila Tugendhat nebo sídliště Ostrava Poruba. Památková péče je samozřejmě určitým omezením vlastnických práv, proto je a měla by být výběrová, měla by chránit soubory staveb, které jsou z památkového hlediska hodnotné, a to i u moderní architektury. Smyslem je, abychom měli zachované jisté památky jako hmotné historické prameny. Plošná ochrana historických jader sice přináší jistá omezení, ale současně zachovává genius loci našich měst. V souvislosti se snahou o čím dál více energeticky úsporné budovy je tady samozřejmě nesoulad. Řešením je, jak už jsem uvedl, neočekávat od historických staveb současný komfort.
V památkově chráněných domech nezřídka bydlí staří lidé, kterým třeba chybí výtah, mají problém vyjít schody. Je těžké výtah vybudovat?
Někde jsou pro výtah vyloženě vhodná místa, třeba u pavlačových domů se záchody na konci pavlače je dnes často nevyužívaný prostor. To je příklad objektu, kterému by transformace vůbec nevadila. Vždy je to individuální. Odstrašující příklad, se kterým jsem se setkal, byla snaha nacpat v jednom městském domě výtah do pozdně gotické bašty hradebního systému, která měla zachované původní klenby.
O jaké další úpravy lidé na historických budovách usilují?
Záleží na kulturním povědomí. Kultivovaný vlastník přistupuje k objektu s citem a respektem, na druhou stranu jsou lidé schopni vymýšlet různé zhůvěřilosti. Viditelná je třeba necitlivost k barevnosti. Domy dříve neměly odstíny, které jsou dnes občas k vidění. Stavebníci chtějí také často instalovat do historických budov plastová okna a dveře nebo vybírají zcela nevhodné typy střešních krytin. Otázkou je, zda lidé památkovou péči vnímají jako veřejný zájem.
Nemalá část veřejnost ji tak jistě vnímá!
Ale někdo v ní vidí jen zbytečná omezení. Nechápe, že to je něco, co dodává místům ducha. Že to není jen staromilství. Před relativně nedávnou dobou, zhruba sto lety, byl daleko větší podíl rukodělné práce. Dnes je obrovský tlak industrializovaného stavebnictví. Kde se dá sehnat vyhašené vápno, aby ho někdo měl pár let uložené ve vykopané jámě? Nebo truhlařina − neexistuje, aby někde pár let přirozeně vysychalo dřevo, prožene se sušičkou, pak ale nemůže mít shodné vlastnosti jako dříve. Volá se po efektivitě, zatímco dříve se všemu ponechával čas, aby to bylo trvanlivé. Vyrábělo se tak, aby vše vydrželo dlouho, netlačilo se na spotřebitelský cyklus, že se za 10 nebo 20 let pořizuje nová věc.
Článek byl publikován v komerční příloze Hospodářských novin a týdeníku Ekonom a Respekt.
