Jak se exotičtí plazi mohou dostat do České republiky, jsou legální zdroje pro zoologické zahrady a soukromé chovatele odlišné?
Základní rozdíl je asi v tom, že naše zoologická zahrada pracuje ve sdružené síti evropských zoologických zahrad (EAZA). Ta funguje jako jeden organismus, který řízeně chová většinou ohrožené, až kriticky ohrožené druhy zvířat a v jehož rámci je možné si vyměňovat nebo zdarma dostávat konkrétní zvířata. Znamená to, že když například potřebujeme pro nějaké zvíře samici a víme, že vhodnou mají třeba v Lisabonu, kontaktujeme je a oni nám konkrétního tvora věnují.
Běžný chovatel si může zvíře pořídit z prověřeného a legálního chovu, nejčastěji k tomu slouží pravidelné prodejní výstavy, kde svá zvířata nabízejí zkušení chovatelé. Ti mohou zájemcům poskytnout také mnoho cenných rad. Občas se na ně obrací i naše zahrada, zejména tehdy, když potřebujeme do chovu novou krev, tedy jedince, který není nikterak příbuzensky spřízněný s našimi zvířaty. Často tak zpestřujeme genofond našich chovanců.
Jaké existují pro chov plazů zákonné limity?
Asi úplně nejtěžší je chovat plazy, kteří se v České republice běžně vyskytují, protože získat je legálně je téměř nemožné. Člověk musí nejen zažádat o výjimku ze zákazu jejich chovu, ale ještě najít jiný takový legální chov a z něho získat odchované jedince. Zoologické zahradě se to podařilo, takže naše druhy plazů chováme a také vystavujeme.
Další bariérou je mezinárodní legislativa, kterou jsou mnohé druhy chráněny. V tomto případě však nejde o omezení chovu, ale o získání (dovozu). Když to zjednoduším, nelze si z Chorvatska jen tak přivézt želvu. Můžete však získat chorvatskou želvu z legálního chovu, který má vše vyřízené a pracuje s jedinci, kteří se vylíhli v lidské péči. Tato legislativa se týká nejen živých zvířat, ale i výrobků z nich, například ozdob, koženého zboží a podobně. A existuje i bariéra, která se týká bezpečnosti, řídí ji vyhláška č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyžadujících speciální péči. V případě plazů se jedná o jedovaté hady a krokodýly, tedy o zvířata, která mohou být nebezpečná. Ta je možné chovat na základě veterinárního povolení a veterinární výjimky. Žadatel navíc musí doložit, že je způsobilý k chovu, že k němu má vhodné podmínky a podobně.
V pražské zoo pracuje od roku 1981. Postupně působil na pozicích chovatel, vrchní chovatel, inspektor zvěře a od roku 2002 je kurátorem oddělení plazů, obojživelníků a ryb.
Soukromým chovatelem plazů se stal již ve věku dvanácti let, od patnácti let pomáhal v zoo tehdejšímu chovateli plazů Aldovi Olexovi.
Je absolventem oboru chovatel exotických zvířat. V roce 1995 absolvoval stáž v Zoo Zurich.
Je také autorem či spoluautorem řady odborných a popularizujících článků, publikací i přednášek.
Jsou plazi obecně na chov náročná zvířata?
Do třídy plazů patří hadi, ještěři, želvy a krokodýli, přičemž lidé doma mívají nejčastěji zástupce prvních tří skupin. Podmínky chovu jsou natolik rozličné, že nelze odpovědět jednoduše. Jinak se pečuje o chameleona, jinak o suchozemskou želvu a jinak o hada. Osobně do městských bytů doporučuji chov hadů. Had sice není mazlíček, ale je to zvíře žijící samotářsky a skrytě. Nepotřebuje tudíž velký prostor, společnost ani nákladné technické vybavení. Péče o něj je relativně snadná. Krmit jej stačí jednou za týden. Had jako ektotermní živočich ale potřebuje zdroj tepla, což v domácích podmínkách supluje žárovka. Tu když vypnete, utlumíte jeho metabolismus a můžete odjet na dovolenou. Terárium by mělo být alespoň ze dvou stran neprůhledné, dobře větrané, se správnou vlhkostí a to je prakticky vše.
U denních ještěrů či želv je situace odlišná. Ti potřebují imitovat slunce pomocí výbojek či LED svítidel schopných vyzařovat plné spektrum světla včetně životně důležitých UVA a UVB složek.
Taková technika už je poměrně drahá a bez ní se chov neobejde.
Je snazší péče o suchozemskou želvu, nebo o vodní?
Určitě o vodní. Chová se ve standardním akváriu vybaveném filtrem a potřebuje jen možnost výlezu na břeh pro vyslunění. Tam by měl být nasměrován zdroj světla a tepla, aby se želva mohla vyhřát. Navíc vodní želvy jsou všežravé, dají se krmit i třeba kvalitním krmením pro kočky, přičemž potravu jim stačí nabídnout dvakrát do týdne.
Býložravá želva potřebuje velký prostor pro výběh. Pro jednu želvu zelenavou, když jsme mluvili o želvách jadranského původu, musí člověk opatřit terarijní ohrádku alespoň 2 x 1 metr se speciální, výše zmíněnou výbojkou žárovkou minimálně o výkonu 70 W, ale raději víc. Každý den je třeba jí trhat kvalitní píci, zejména listy pampelišek, jitrocele a podobně. V zimě pak nezbývá nic jiného než shánět kvalitní krmení v zelenině. My v zoo jim v zimě kupujeme římský salát, čínské zelí a vnější listy brukvovitých rostlin. A ani chovatel se zahrádkou nemá úplně vyhráno, protože zahradní výběh musí želvě vyhovovat. Měl by být na jih nebo na jihozápad, aby byl dobře osluněný, ideálně by měl být u výběhu malý skleníček nebo bouda krytá černou lepenkou, aby vytvářely mikroklimaticky teplejší místo. A v neposlední řadě je třeba mít na mysli, že želvy klamou tělem. Dokážou se podhrabávat i přelézat zábrany, takže ohrádka musí být zapuštěna minimálně 20 cm do hloubky a postavena tak, aby ji želva nepřelezla.
A jak se vlastně stravují hadi?
Hadi jsou predátoři živící se ostatními živočichy. Téměř všichni loví obratlovce, často hlodavce, takže i drtivá většina hadů chovaných v domácích podmínkách bude k jídlu vyžadovat myši či potkany.
Zde bych rád upozornil na zákon na ochranu zvířat proti týrání, který zakazuje podávat hadům a jiným zvířatům živou kořist. Živá kořist se dle zákona dá použít pouze tehdy, pokud je to nezbytné k udržení života chovance. Takže podáním živé myši běžnému hadovi se člověk dopouští trestného činu týrání té myši.
V přírodě se jedná o přirozený jev, do kterého nemůžeme zasahovat. Had v přírodě má větší hlad a jeho lov bude efektivní včetně usmrcení kořisti. V naší péči však takový hlad mít nebude, nebude mít nouzi, a tím pádem nebude potřebovat efektivně lovit. A proto se může stát, že by myš umírala zbytečně dlouho. Naštěstí si takřka všichni hadi v péči člověka zvyknou na krmení mrtvou kořistí a jsou specializované firmy, které chovatelům dodávají mrtvé potkany a myši. Celý proces výroby i distribuce podléhá přísné veterinární kontrole, takže klidně lze mít tyto balíčky v mrazáku vedle kuřete a každý týden jednu myš rozmrazit a hadovi podat. Zde v zoologické zahradě to neděláme jinak, naše hady krmíme mrtvou kořistí už od konce 90. let.
Jsou plazi náchylní k určitým onemocněním?
Plazi mají evolučně vývojově možná primitivní, ale ve skutečnosti velmi účinný imunitní systém, takže plaz, který je správně chovaný, je proti běžným onemocněním odolný. Pokud onemocní, vysílá nám signál o tom, že něco v chovu děláme špatně. Nejčastěji to bývají metabolická onemocnění ze špatných tepelných poměrů, nevhodné potravy nebo přílišného sucha. Zvláštní kapitolou jsou onemocnění kostí ještěrů a želv způsobené nedostatkem vápníku v potravě, jeho špatným poměrem s fosforem nebo nedostatkem vitaminu D. Příčiny chorob však mohou být i sociálního charakteru. Spousta plazů žije solitérním způsobem života a přítomnost dalšího jedince v jeho prostoru je neúměrně stresuje. Dlouhodobý stres nakonec vyvolá nějaké onemocnění.
Druhou skupinou onemocnění, se kterou se naopak setkáváme při správném způsobu chovu, jsou onemocnění reprodukční soustavy. Ta jsou poměrně častá. Plazí samice jsou totiž stavěné na rychlé a intenzivní rozmnožování bez ohledu na vlastní organismus. Samice se často produkcí velkého množství vajec nadměrně vyčerpávají. Častým problémem jsou zadržení snůšek u samic, kterým něco schází nebo si nedokážou najít vhodná místa ke kladení. Když chce někdo chovat jednoho plaza pro potěšení, měl by se z těchto důvodů rozhodnout pro samce, zcela zásadně to platí třeba u chameleonů.
Dokážete poradit s výběrem zvířete? Pro jaký druh se mají lidé rozhodnout?
Myslím, že veřejnost podceňuje jeden důležitý faktor a tím je věk dožití zvířete. Pokud se chci opravdu zodpovědně rozhodnout, jakého plaza si pořídím, délku jeho života musím vnímat jako jeden z hlavních argumentů a počítat s ní. Často lidé sáhnou po želvách, aniž by uvážili, že želva bude s největší pravděpodobností žít stejně dlouho jako oni sami, a neuvědomují si, že je to závazek na celý život. Jestliže nemají v sobě dostatek přesvědčení, že jsou schopni a ochotni se celý svůj život o zvíře starat, musí volit takové, které má kratší život. Takže chameleon bude zvíře na tři roky a je optimální pro patnáctiletého člověka, který neví, kde za pár let bude. Had žije deset, ale někdy i dvacet let, ale tím, že je nenáročný na péči, je o něco snazší se pro něj rozhodnout. Želva žije sedmdesát až sto let.
V případě, že chovatel přecení své síly a péči o hady či želvy nezvládá, můžete si takové zvíře vzít do péče?
Budu hovořit zcela upřímně. O toto nás žádají desítky chovatelů měsíčně, ale jako zoo jim v tomto nemůžeme vyhovět, protože na to kapacitně absolutně nemáme. Ani v Evropě, ani v ČR neexistuje zahrada, která by měla kapacitu se o všechna tato již nechtěná zvířata postarat. Proto znovu zopakuji, že před koupí zvířete by se měl člověk dostatečně důkladně zamyslet nad tím, zda péči o něj zvládne a zvládne ji až do konce. Pokud zjistí, že se o svého svěřence již dál starat nemůže, je možné se obrátit na plazí útulky, ale i ty mají omezenou kapacitu. Případně je zde také síť soukromých chovatelů a klub chovatelů želv, v rámci nichž existují altruističtí chovatelé, kteří se snaží na své vlastní náklady pro odložená zvířata něco dělat. Většinou je adoptují a mají je u sebe, než se jim podaří je udat do dalších rukou.
Vraťme se k vašim svěřencům. Máte k nim osobní vztah? Je to vůbec směrem k plazům možné?
Samozřejmě že mám. Je asi trochu jiný, protože komunikace s plazy není tak blízká a snadná jako třeba s různými druhy savců, ale jakmile prolomíte bariéru, která je zejména ve vlastní hlavě, zvíře si oblíbíte a utvoříte si na něj emoční vazbu.
Ta by nám však neměla bránit v práci se zvířetem. Pokud chovatel emoce nezvládne, může zvíře poškodit, protože už nerozhoduje v zájmu jeho, ale v zájmu svém. Ale jinak si myslím, že jistá emoční vazba je podmínkou toho, aby se chovatel o zvíře dobře postaral a poznal, co mu schází.
Funguje to i obráceně? Myslíte si, že i zvířata jsou napojena na vás?
Je dost možné, že zejména skupinově žijící zvířata nás mohou považovat za své přátele. Vztah s námi může být zpočátku pragmatický, tedy naši svěřenci poznají, že je pravidelně krmíme, a těší se na to, ale snad zažíváme občas i situace, kdy cítíme, že se z jejich strany nejedná o vynucování pamlsku, ale skutečně o vztah. Mnoho citlivých chovatelů si takové vztahy dokáže vytvořit například s leguány nebo s želvami. U chameleonů nebo u hadů bych byl naopak velmi skeptický, co se týče jejich vztahů s chovatelem.
A taková soukromější otázka, dáváte jako chovatelé plazů svým svěřencům jména?
V zoo máme zhruba sto třicet druhů plazů, dohromady to čítá až osm set jedinců, takže všechny pojmenovat skutečně nelze. Větší sklon k pojmenovávání máme u velkých zvířat, která nám snáze projeví svou individualitu. Obrovské želvy máme pojmenované všechny. U gaviálů máme klasické jméno jenom pro jednoho, nejmenšího z nich jsme pojmenovali Babů. Ostatní gaviálové mají na ocase číselný kód, tvořený výřezy rohovinových štítků. S těmito čísly k nám přišli a my jim tak říkáme. Hovoříme tedy třeba o sedmičce, čtyřce, třicet osmičce. Tato čísla jsou vlastně jejich jména, protože v naší databázi mají čísla jiná. U všech zvířat, která potřebujeme individuálně rozlišit, přicházejí chovatelé se jmény podle své invence. Často jim říkají podle nějakého charakteristického znaku, třeba Žluťák či Skvrnitka. Neděláme to úplně automaticky a cíleně, ale považujeme za normální, když chovatelé svá zvířata nakonec pojmenují.
A vy osobně jste už nějaké zvíře pojmenoval?
Kdysi jsem také pár leguánů kubánských pojmenoval podle jejich fyzických znaků. Ale jestli jsem na jedno jméno opravdu pyšný, tak je to náš Eberhard, želva sloní. Když k nám v půlce devadesátých let tento želví samec přišel z Lipska, chtěl jsem, aby jméno opravdu dobře charakterizovalo jeho velikost, a napadlo mě právě jméno Eberhard. Jen když ho vyslovíte, cítíte tu mohutnost na rtech.
Kromě toho mě v Lipsku naprosto fascinovalo tamní hlavní nádraží. Je opravdu obrovské, vlastně gigantické. A tak jsem ještě podtrhl význam jména Eberhard přídomkem von Leipziger Hauptbahnhof, což je opravdu jeho celé jméno. Později jsem zjistil, že kurátor plazů z lipské zoologické zahrady se jmenoval Eberhard Engelman. Takže kolegové z Lipska si dodnes myslí, že želva jméno dostala na počest tohoto bývalého kurátora. Ale nedostala.
Článek byl publikován v komerční příloze Hospodářských novin.
