Stát se císařem říše vládnoucí světu je samo o sobě docela slušný kariérní výkon − ale napsat při tom ještě bestseller, který by se prodával další dva tisíce let, to se hned tak někomu nepovede. Vlastně se to podařilo jen jednomu: Marcus Aurelius vládnoucí Římu v letech 161 až 170 je autorem spisu Hovory k sobě, který i dnes najdete v každé slušné knihovně a je stále proč ho číst. Na začátku jedné z kapitol se císař ptá: "Kdo je ten, který já jsem zde?" a mimoděk tak pokládá otázku, která v časech nástupu umělé inteligence dostává zcela nový rozměr.

O umělé inteligenci je dnes slyšet ze všech stran, někdo si od ní slibuje úžasné věci, jiný se jí bojí, především ale řada skutečných odborníků tvrdí, že o inteligenci srovnatelné s tou naší zatím vůbec nemůže být řeč. A je otázka, jestli je něco takového vůbec na obzoru. Mnozí poukazují na to, že umělá inteligence je spíš marketingový pojem než vystižení reality, protože systémy pouze více či méně úspěšně napodobují některé schopnosti lidského mozku. Problém spočívá třeba už v tom, že stále neznáme podstatu tvořivosti našeho myšlení i lidských tužeb a pochyb, nevíme, kde je v mysli sídlo vědomí vlastní osobnosti a jaká je jeho podstata. O skutečné umělé inteligenci bude možné mluvit nejspíš teprve tehdy, až se jednou nějaký stroj sám od sebe zeptá: "Kdo je ten, který já jsem zde?" A bude si trápit mysl hledáním odpovědi.

Související