V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a voní živným chlebem.
Pokojná píseň žní jde po polích
a pod ohnivým sluncem
blažený pot si stírá člověk.

Zdaleka slyším vrata dusných stodol,
jako by skřípal zuby.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec a čeká.

A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.

Já vím, tuhle básničku už jsme na tomto místě jednou četli. Přesně před rokem jsem ji vytáhla z knihovny. Bylo to právě padesát let, co "neviditelná ruka loupežná se podepřela o kalenec" a vojska spřátelených armád obsadila Československo.

Letos ale už je to zase o rok více, vzdalujeme se naštěstí tomu dusnému srpnu mílovými kroky. Tak − s prominutím − co se tady sakra ještě hrabu ve starých básničkách, které dokonce nejsou ani padesát, ale rovnou sto jedna let staré? Proč zase připomínám "hodiny samot našich", obdivuji metaforu o slunečnicích a divím se, jak je možné, že Karel Toman už v roce 1918 předvídal, co tuhle zemi postihne v roce 1968?

Máte to se mnou těžké, milé děti, já vím. Ale nedám si pokoj, prostě si myslím, že vzpomínat se má. Musí! A pak si ještě myslím, že poezie má výjimečnou moc.

Mimochodem, znáte tuhle?

Nezapomeň, že neřekla, co chtěla říci
Tvá země. Na rtech jejích slovo koktající.
Neodhalila nežli cíp.
A ty tu stojíš v touze vidět líp.

Při myšlence té tvrdé srdce změkne
a lhostejné se zachvěje.
Neřekla svého slova, ale řekne.
Tvá zem je zemí naděje.
Nasloucháš? Co je všechna tíž?
Nasloucháš. Jednou uslyšíš.

(Viktor Dyk: Neřekla ještě, co chtěla říci, báseň ze sbírky Devátá vlna, 1930)

Související