U nádražní pokladny v Čelákovicích se v neděli odpoledne udělala slušná fronta. Když přijdu na řadu, koupím si nejdřív lístek a potom v souladu s cedulkou na skle poprosím o klíč od toalety. Žena za okénkem mě ale jako na potvoru neslyší, takže musím požádat znovu a trochu hlasitěji. Teď už i pán na konci řady ví o mém drobném problému. "Osm korun," pronese pokladní, když mi podává klíč a po zaplacení i nějaký lísteček. Klíčem odemknu místnost velikosti obýváku, na jejímž konci se tísní dvě kabinky. Podlaha je čerstvě vytřená, ale mísa by potřebovala kapku lepší facelift. Jestli je osm korun za takový "servis" adekvátní, těžko říct. Když odcházím, za dveřmi stojí starší paní a dere se dovnitř. Klíč jí odevzdám s prosbou, aby ho vrátila do pokladny. Poplatku osm korun zůstane ušetřena, ale snad mě za to nebudou České dráhy pranýřovat. Raději uteču do vlaku.
Nevím, co to je v Česku za zvyk nutit lidi žadonit o klíč od toalet. Zřejmě nějaký přežitek z dob Rakouska-Uherska, kdy byl český národ drobně ponižován při nejrůznějších příležitostech. Teď se to děje třeba u výčepu: hromotluk s potetovanýma rukama nehne ani brvou, takže člověk neví, byl-li vyslyšen, nebo jen vrchní kvůli dvaceti roztočeným pivům nemá čas šátrat po klíči. Případně − na benzinové pumpě: s klíčem od záchodu je třeba oběhnout budovu zvenku, otevřít nevábně páchnoucí "ajnclík" a posléze ho zase zamknout na způsob sejfu. Co kdyby se do té smrduté kobky někdo vloupal! A samozřejmě: na poliklinikách. To jsou chrámy žadonění o klíče, jež pacientům milostivě uděluje zdravotnický personál. Ale jenom těm vyvoleným, půjčka bývá doprovázena obvykle podezřívavou otázkou: "A patříte k nám do ordinace?" Pokud ne, bezostyšně lžu. Tento dotaz je ostatně podle mě právně napadnutelný. To mě jako nepustí, když patřím k doktorce vedle?
Nikdy nepochopím, proč nejsou všechny české toalety volně přístupné. Provozovatelé výčepů, benzinek a poliklinik zřejmě očekávají, že budou záchody okupovány hordami barbarů neznalých základních hygienických návyků.
Aspoň že ve vlaku nerozdává klíč průvodčí, říkám si, když se dá vagon drncavě do pohybu. V tom se nade mnou ozve: "Jízdenku, prosím?" Rychle šátrám v kapse a nahmatám papírek odpovídající velikosti. Při pohledu na něj se muž v modré uniformě zamračí. "Promiňte, ale to je účtenka za WC!"
Skutečnou jízdenku jsem nenašla a musela si ji koupit znovu. Zato doklad, že jsem se byla v Čelákovicích na nádraží vyčurat, mohu bez vyzvání předložit.
