Miloš Zeman prohlásil, že nejmenuje Michala Šmardu z ČSSD ministrem kultury. Po třech měsících krize je jasno − prezident definitivně potvrdil, že nehodlá respektovat ústavu, která říká, že má jmenovat ministra, jejž mu navrhne premiér. Zemanovy argumenty, že se Šmarda nikdy nevěnoval české kultuře, a tudíž je nekompetentní, jsou směšné. Jednak ústava nic neříká o tom, že prezident může posuzovat odbornou kompetenci kandidátů na ministry. Ale především Zemanovi "nekompetence" nikdy nevadila. Klidně jmenoval a ve funkci ministra kultury držel svého oblíbence Antonína Staňka, který ani neznal rozpočet vlastního úřadu a pletl názvy výstavních prostor. Je jasné, jak to se vzývanou odborností v Zemanově pojetí ve skutečnosti je. Expert je ten, kdo mu jde na ruku.

Skutečné důvody, proč Zeman odmítl Šmardu jmenovat, jsou v zásadě dva. Mstí se ČSSD, která se rozhodla skoncovat s jeho chráněncem Antonínem Staňkem. A hraje politickou hru zaměřenou na maximalizaci vlastní moci. Není náhoda, že oznámení, že Šmardu nejmenuje, Zeman načasoval na chvíli, kdy už začíná být jasné, že se případná rekonstruovaná vláda může obejít i bez ČSSD.

Počítejme: pokud by sociální demokraté odešli z vlády, stačil by Andreji Babišovi k aktivní důvěře pro rekonstruovaný kabinet 101 hlas. ANO a KSČM mají dohromady "jen" 93 poslanců. Jenže Jaroslav Foldyna z ČSSD oznámil, že podpoří Babišovu vládu, i když z ní ČSSD odejde. Podobně se může zachovat Antonín Staněk. Pak tu máme dva odpadlíky z ODS (Klaus, Majerová) a tři z SPD. To už dává dohromady stovku. A při stovce hlasů podporujících Babišův kabinet by se vládě nedala vyslovit nedůvěra. Miloš Zeman zjevně počítá s tím, že může vzniknout vláda, která bude de facto reprezentovat koalici mezi ním a Andrejem Babišem. Taková vláda by byla vládou poloprezidentskou, kabinetem, který se pohybuje mimo rámec toho, co předpokládá ústava naší parlamentní republiky.

Otázka zní, jak se zachová ČSSD. Dobrou volbu nemá. Pokud z vlády odejde, otevře dveře krajně problematickému uspořádání, jež by mohlo znamenat urychlení útoku na instituce, které dosud prezidentově snaze o zneškodnění odolávají, například BIS, NÚKIB či veřejnoprávní média. Pokud sklopí uši a akceptuje, že si ani nemůže jmenovat vlastního ministra, bude definitivně ponížena, zesměšněna, znemožněna. Zastavit prezidentovu svévoli vedoucí k překopávání politického systému Česka by samozřejmě mohl premiér Andrej Babiš. Už nemůže říkat, že nejde o ústavní krizi a že se podobně jako Zeman chovali i jeho předchůdci v úřadě. Ministra navrženého premiérem nikdo z nich neodmítl. Babiš by ovšem musel podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu a nelze očekávat, že to udělá − Zemana potřebuje víc než Zeman jeho. Na aktuálnosti tak nabývá žaloba pro hrubé porušení ústavy, se kterou přišel Senát a nyní čeká na verdikt Poslanecké sněmovny. Souhlasit se žalobou na prezidenta by musely tři pětiny poslanců. Ty se s největší pravděpodobností nenajdou. Bude ovšem zajímavé sledovat, jak budou ti, kdo se k ní nepřipojí, pošlapávání ústavy prezidentem hájit. 14. srpnem v každém případě začal boj o budoucnost politického režimu v Česku − o to, zda budou dál platit západní pravidla, nebo nastane svévole východního typu.

Související