Umíte si představit, že by nám maloobchod platil za zboží nakoupené v jeho prodejnách? Nebo že bychom platili svému zaměstnavateli za práci, kterou pro něj uděláme? Co se může jevit matematikovi jako pouhé otočení znaménka, vyvolá v ekonomovi představy s notnou dávkou surrealismu.

Podobně absurdně vypadala ještě nedávno možnost, že by investoři platili vládám za držení jejich dluhopisů. Na takový svět si přitom už čtyři roky zvykáme. K jeho inscenaci nedošlo v hluboké finanční krizi s předpokládaným dramatickým propadem cen, ale v důsledku opatření Evropské centrální banky, které mělo být dočasné, ale připomíná stále víc příběh bez konce.

"No a co?" může znít námitka. "Svět se kvůli záporným výnosům dluhopisů nehroutí." Nehroutí se, což ale neznamená, že ho tento jev nepoznamenává.

Se záporným znaménkem se v červnu obchodovala víc než polovina vládních dluhopisů zemí eurozóny a od té doby jejich podíl dále narostl.

Za předpokladu, že politika ECB snížila výnosové hladiny o pouhý jeden procentní bod, šetří vlády zemí eurozóny ročně asi 80 miliard eur na úrokových nákladech a o tyto prostředky přicházejí investoři.

Vnímání problému je zatím otupeno kapitálovými zisky na dluhopisech v důsledku růstu jejich ceny. Nad výdělky tedy spláčou hlavně budoucí příjemci penzí. Už dnes lze politiku ECB pokládat za obrovský mezigenerační transfer příjmů, který se do určité míry dotkne i české populace.

Nezřídka se stává, že jedna absurdita v ekonomické politice plodí další. Kde se nám minusové znaménko zjeví příště?

Související