Když se investor podívá na akciový index evropských bank, musí mu z něj být trochu smutno. Nebo v případě, že se se svým kapitálem tomuto sektoru vyhýbá, snad se v něm objeví alespoň náznak soucitu s těmi méně šťastnými (spolu s pocitem úlevy). Zároveň by si však měl investor položit otázku, jak je možné, že se hodnota indexu nachází nejníž za poslední tři roky. A ještě poblíž hodnot, které měl během nejhorších krizových období. Je situace skutečně tak zlá, aby se dala srovnávat s finanční krizí v roce 2009, dluhovou krizí v roce 2012 a monetárním stimulem vybičovaným na maximum v roce 2016? Odpověď zní: Ne, věci jsou nyní neporovnatelně lepší, ale trh evropské banky i tak zatracuje.

Začněme tradiční návratností vlastního kapitálu, která je pro banky hlavním ukazatelem ziskovosti. Během finanční krize se tento ukazatel nepřekvapivě propadl prudce do záporu, kam se vrátil i během evropské dluhové krize a opět se k němu přiblížil v letech 2015 a 2016. Logika by tedy napovídala, že se rentabilita propadla i teď. Opak je však pravdou − ukazatel se už poslední tři roky tvrdošíjně dere vzhůru. A to dokonce v prostředí záporných úrokových sazeb, se stagnujícími výnosy a jen díky zeštíhlení výsledovek skrze sekání nákladů a vyčištění rozvah od problémových úvěrů. A i když se americkým protějškům rentabilita pořád nemůže vyrovnat, nachází se nejvýš od roku 2010. Vnímavější čtenář by okamžitě mohl poznamenat, zda to není poklesem kapitálu, což by pro banky nebylo zdravé. Jenže tím to také není. Banky mají nejnaditější kapitálové polštáře od dluhové krize a ty největší pravidelně procházejí zátěžovými testy regulátorů.

Paradox této situace ukazují také ohodnocení, konkrétně poměr ceny a účetní hodnoty. Navzdory zdravým rozvahám, vysoké rentabilitě a dostatečnému množství kapitálu oceňují investoři banky na stejné valuační násobky, jaké měly během zmiňovaných krizí. Přitom když se člověk podívá do novin, nemá pocit, že se za oceá­nem hroutí celý finanční systém nebo že mu na hlavu padá Řecko i s celou eurozónou.

Čím si tedy tento očividně neladící stav vysvětlit? Investoři samozřejmě neberou politická a ekonomická rizika na lehkou váhu. Bojí se brexitu, politických taškařic v rozděleném Evropském parlamentu a zejména zpomalující německé ekonomiky, tažného koně eurozóny. V případě problémů by byly banky na ráně jako jedny z prvních, protože ECB zná v podstatě jen jeden lék − nižší sazby. Tyto varovné signály není radno ignorovat. Na druhou stranu, když vezmeme v úvahu, jakou práci banky za ta léta odvedly a jaký kus cesty ušly, musíme se nutně ptát, zda by si kapitál investorů skutečně nezasloužily.

Související
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru