Oslavujeme půlstoleté výročí od přistání člověka na Měsíci, a přitom vlastně není moc co oslavovat. Pilotovaná kosmonautika za tak dlouhou dobu nikam nepokročila, což připomínat je spíš poněkud trapné. O to víc, že navzdory mnoha řečem, jak se tam vrátíme, ve skutečnosti žádný lunární program neexistuje. A tak nelze vyloučit, že časem se tyhle oslavy promění na něco, jako je Mikuláš nebo Den svatého Valentina: takový hezký svátek, kdy na fyzickou existenci osob, v jejichž jménu se slaví, už nikdo moc nevěří a vlastně je to jedno. Co byste řekli třeba Dni svatého Armstronga, v němž by nosila dárky pohádková bytost v oděvu vzdáleně připomínajícím skafandr?

Nicméně vzpomínat na Apollo 11 je dobré, protože lidé, kteří největší událost v dějinách člověka realizovali, si zaslouží obrovský obdiv. A tak před námi v těchto dnech defiluje dlouhá řada jmen astronautů, vědců, inženýrů… ale jedno mi pořád chybí. "Vůbec nelze zjistit, kolik kosmických výzkumníků se inspirovalo Vernovými romány," řekl před mnoha lety astronaut James Lowell. Za duchovního vůdce Verna označili všichni zakladatelé kosmonautiky i mnozí astronauté.

Verne sice nebyl technik ani vědec (i když z přesnosti, s níž předpověděl průběh lunárních výprav Apolla, běhá mráz po zádech), ale svým psaním dokázal nadchnout několik generací − nejen pro Měsíc, ale pro vědu a techniku obecně. Možná právě tohle je to, co dnešku tolik chybí. A netýká se to jen návratu na Měsíc.

Související