Kauza Huawei, díl… kolikátý už? S další kapitolou tentokrát přišel ČRo Radiožurnál. Jeho reportérům bývalí pracovníci české pobočky Huaweie popsali, jak museli od státních úředníků a svých obchodních partnerů zjišťovat některá osobní data a ta zavádět do interního systému firmy. Společnost například zajímalo, kolik má klient či státní úředník dětí, jak je na tom finančně či jaké jsou jeho soukromé zájmy.

Těžko jednoznačně hodnotit, zda informace Huawei sbírá proto, aby vlivným lidem mohl například koupit vhodný dárek či zabukovat letenky pro celou rodinu, nebo zda je to právě pro špionážní účely. Tomu druhému ale nahrává skutečnost, že tyto informace prý vedení společnosti probíralo s lidmi z čínské ambasády.

Firma má na sobě bahno podezření už delší dobu. Varovala před ní výroční zpráva BIS, oficiální upozornění na možné nebezpečí vydal Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost NÚKIB a výstrahami nešetří ani tajné služby z celého světa. Soukromá firma Hua­wei sice několikrát veřejně popřela, že by spolupracovala s čínskou vládou, takovému argumentu lze ale jen těžko věřit, když se podíváme do čínského zákona o státní zpravodajské činnosti, kde článek sedm říká: "Každá organizace i občan musí v souladu se zákonem podporovat, napomáhat a podílet se na státní zpravodajské činnosti a zachovávat v tajnosti vše, co je jim známo o státní zpravodajské činnosti." A to jde podle sinologů vlastně jen o uzákonění dlouholeté praxe, kdy si nikdo neodvážil takovou spolupráci odmítnout. Jaký to rozdíl proti českým "čučkařům z BIS", jejichž spolupracovníci musí být striktně dobrovolní.

V pohledu na Huawei tak vidíme obraz Číny, kde o všem rozhoduje všemocný stát (i o úspěchu soukromé firmy), a to na principu "něco za něco". My vám možnosti obchodu a zbohatnutí, bez šťourání se například v daních, vy nám informace, které potřebujeme. A to žijeme v zemi, která by se podle některých politiků měla od Číny učit, neprovokovat ji a nepoučovat.