Hnědá plechová vrata vrznou a na dvůr u chalupy vjede auto s šedivou metalízou. Vystoupí z něho rodina s malou holkou. Dívenka se trochu unaveně posadí ke stolu pod pergolou a začne na mamce loudit zmrzlinu. Náves za vraty je tichá a ospalá. I lavička u zrušeného krámu je prázdná. V dusivém vedru se ani těm několika babkám, které se na ní odpoledne scházejí, nechtělo ven. Ves vypadá opuštěně většinu dní, jako by tudy prošla morová rána.

Aby ne. Stálých obyvatel tu registrují stěží dvacet, všechno staří lidé, kteří v chalupách zděděných po předcích dožívají. Až odejdou, domy osiří. Stalo se to už mnohým z nich a ani lufťáci je moc často nejezdí větrat nebo sekat trávu okolo nich.

Ale před třiceti lety vypadalo léto ve vsi úplně jinak. Pobíhaly tu houfy různě starých dětí, které se jezdily koupat na rozvrzaných kolech do blízkého rybníka. Voda v něm byla pokaždé nazelenalá, ale tehdy se říkalo, že trocha žabince ještě nikomu neublížila, o sinicích nikdo nic nevěděl.

Když otevřel třikrát za týden krám a ženské se začaly scházet pro chleba a na kus řeči, chodily si děti pro nanuk: ledňáčka, eskymo nebo táboráčka. Nic jiného prodavačka v pestrobarevné zástěře a s ofinou naondulovanou do výšky Matterhornu v nabídce neměla. I tak to byl malý svátek − lízat zmrzku na lavičce před krámem.

Jakmile začaly žně a kombajny nadělaly ze slámy balíky, přesunula se děcka na pole. Hry na schovávanou v narychlo postavených bunkrech nebraly konce, i když poškrábané nohy svědily jako čert.

Večer slunce oranžově zapadalo za Bílkovic chalupou a na návsi holčičky česaly zlaté vlasy panenkám. Starší děti mastily o kus dál karty nebo hrály vybíjenou, zatímco omladina si nenápadně posílala dokola jednu cigaretu, kterou přinesl nejstarší, už skoro dvacetiletý Pepík. Pubertálně se na plácku pod lípou pošťuchovala ještě dlouho po soumraku.

Slunce pořád zapadá za Bílkovic chalupou, ale hloučky dětí už si na návsi nehrají. Místní omladina se přestěhovala do města a s vlastními dětmi jsou teď nejspíš u moře. Na dvorku s hnědými vraty sedí malá holka a líže italskou zmrzlinu koupenou v předražené cukrárně u zábavního parku, kde děti můžou střílet z kuše nebo prolézat hradem ze slámy. Kratochvíle, za kterou rodiče zaplatili tři stovky. Před třiceti lety žádné zábavní parky v okolí nebyly. Nejvýš se šlo na borůvky nebo na houby v "prdících" holínkách a plandavých teplácích. Přesto bych dala nevím co za to, aby moje dcera mohla prožít venkovské prázdniny, jaké jsem kdysi mívala já.

Související