Ztrápeně a zmateně se tvářil Andrej Babiš, když se po sobotní večeři s Milošem Zemanem v Lánech vykrucoval z dotazů, co bude s jeho měsíc starým návrhem na odvolání ministra kultury Antonína Staňka z ČSSD. Zeman prý jen zopakoval, že se příští týden sejde při návštěvě Vysočiny s nominovaným nástupcem Michalem Šmardou.

"A to je tak všecko, co mi k tomu pan prezident řekl. Já nic jiného neumím říct," konstatoval odevzdaně premiér. Inu, řeči, jak bude chránit Česko "tvrdě a nekompromisně" před evropskými spojenci, Babišovi jdou. Ale ochránit vlastní vládní koalici a ústavu před zvůlí prezidenta? To už je horší.

Babiš přitom tvrdil, že ohledně výměny Staňka bude chtít od prezidenta slyšet jasnější stanovisko. Mohl a měl si dupnout. Ústava je na jeho straně, protože nejenže prezidentovi nedává možnost nepřijmout premiérem podaný návrh na odvolání ministra, ale stanoví i limit: má k tomu dojít bezodkladně. Babiš měl zatlačit na Zemana, aby Staňka ihned odvolal, nebo aby aspoň sdělil konkrétní termín odvolání. Vždyť by to mělo být v premiérově zájmu.

Zaprvé se mu teoreticky může vzbouřit koaliční ČSSD, že nehájí její zájmy. A zadruhé: třeba se jednou sám bude potřebovat zbavit ministra za ANO, přestože ho hlava státu bude chtít držet ve funkci.

Jenže Babiš o ústavě neztratí slovo a kolem prezidenta našlapuje po špičkách.

Ztratit jistotu přislíbené další premiérské nominace v případě pádu vlády? To si premiér raději rozhněvá sociální demokraty. Od těch mu totiž žádné reálné nebezpečí nehrozí. Vedení ČSSD dokonce vyhlásilo před středečním hlasováním o nedůvěře vládě bianko loajalitu Babišovi, aniž se pokusilo získat za to záruky Staňkova odchodu. Premiér i prezident tudíž vidí, že střídání v čele resortu kultury půjde během léta zavést různými průtahy do ztracena. Přesně tak, jako skončila loňská čtyřměsíční blamáž sociálních demokratů s instalací Miroslava Pocheho na ministerstvo zahraničí.