Jana Petruchu zavřeli komunisté kvůli sepsání letáku proti zrušení Orla, katolické sportovní organizace, která se zapojila do odboje a čelila zatýkání svých příslušníků. Bývalý politický vězeň z Hroznové Lhoty je posledním žijícím členem skupiny působící na jihovýchodní Moravě, který může podat svědectví o mučení, věznění a strachu, jaký si nedovedeme představit.

Největší strach zažil Jan Petrucha v Uherském Hradišti. Přišel za ním tehdy vyšetřovatel a vyvedl ho z věznice ven.

"Šli jsme k nějakému vchodu a on řekl, abych vešel dovnitř. A hned z předsíně do sklepa. Posadil mne za stůl. Vytáhl si můj svazek. Položil na stůl. Vytáhl pistoli, dal ji na stůl a řekl: Teď budete mluvit."

Petrucha byl zatčen krátce před tím, v únoru 1949, za údajnou protistátní činnost a hned ho odvezli do Hradiště. Bylo mu 24 let.

"V tom sklepě jsem zažil ten největší strach. Byli jsme tam sami. Nikdo nevěděl, kde jsem. Nikdo nic nezapisoval."

Udání vynucené mučením

Zatkli ho kvůli šíření letáků na obranu sportovní organizace Orel. Ta byla ovšem v té době už oficiálně zakázaná. Komunistický režim se katolického spolku obával a jeho členy pronásledoval. Sám Petrucha napsal jeden z letáků, který se dostal do rukou tajné policie. Jméno autora prozradil jeho kolega, který nevydržel mučení elektrickým proudem. Když se později potkali ve vězení, sám se Petruchovi přiznal.

"Plakal, prosil o odpuštění. Že všechno vydržel, ale mučení elektřinou už ne. On mi řekl přesně, jak to bylo. Do bot mu vložili plechovou vložku s drátem a pak se musel naboso obout. Potom jeden drát šel do zásuvky a druhým škrábali po topení. Nešlo to na srdce, takže to nezabíjelo, ale člověk strašně trpěl… Řekl, že by byl raději mrtvý." 

Petrucha mu odpustil, tím spíše, že sám měl větší štěstí a mučení elektřinou unikl. Vyšetřovatel ho "jen" tahal za vlasy.

V Hradišti strávil Petrucha necelých pět měsíců od února do června 1949. Z té doby má vzpomínku na spoluvězně z Nedašovy Lhoty Martina Fojtíka. "Ve škole ho tam velmi zbili. Ještě i po čtrnácti dnech měl na zádech jelita. Také rány na šlapkách. Na chodidlech."

Režim byl pevně daný: ráno snídaně a při otevřených dveřích vězni museli vystrčit ven plný kbelík se splašky. Potom jim přinesli práci. Vázali lýko do motouzů. Přímo na celách.

"Potom přinesli oběd. Přitom jsem viděl na chodbu. Jednou jsem tam zahlédl doktora Haluzu. Někdo mi řekl, že je to Zátopkův trenér. On skoro nemohl chodit. Musel asi dostat po šlapkách. Ale byl i jinak dobitý."

Souzen byl Petrucha v červnu 1949. U soudu se ho ptali na obsah letáku, řekl, že to byla výzva věřícím, aby vydrželi a věřili. Vyměřili mu tři roky a poslali ho do Jáchymova kopat uran.

Když se v roce 1952 dostal na svobodu, čekala ho ještě vojenská služba v pracovních jednotkách PTP. Ani později si práci vybírat nemohl. Přestože měl skoro dokončené studium univerzity a velmi toužil po tom, aby mohl učit, nenechali ho. I jeho děti měly kvůli svému původu různé problémy.

Petrucha se však zlomit nenechal a na svůj osud nežehrá. S manželkou Marií vychoval třináct dětí. A protože považuje za důležité, aby se na zločiny tehdejšího režimu nezapomnělo, jako poslední žijící člen ze skupiny tehdy odsouzených sdílí dál své vzpomínky na nejtemnější období svého života.