Vášnivá řečnice, žena ze skromných venkovských poměrů, měla být pro německou sociální demokracii (SPD) spásou. Andrea Nahlesová, první předsedkyně za 155 let historie strany, vystřídala loni v dubnu Martina Schulze s odhodláním zastavit pád. Jenže tradiční partaj se ne a ne dostat z krize. Nahlesová proto z čela strany odešla a nechce být ani poslankyní.
Vybavuji si, jak před dvěma lety straníci Schulze oslavovali, rostla jim čísla, mluvilo se o "Schulzově efektu". Volby ale nevyhráli, po stranickém referendu nakonec opět vstoupili do velké koalice s konzervativní kancléřkou Angelou Merkelovou. Spojení, do kterého se SPD nechtělo a ani veřejnost ho nemá příliš v oblibě. Schulz se měl stát ministrem zahraničí, po volbách však prohlásil, že do kabinetu vedeného Merkelovou nepůjde. Ochotou převzít post šéfa diplomacie vyvolal ve straně velkou vlnu nevole a volič si takové okamžiky pamatuje.
Schulz padl a Nahlesová se ujala řízení strany, ale jeden neúspěch střídal druhý. Tragické výsledky v Bavorsku, poté v Hesensku, nedávno musela poprvé v poválečných dějinách SPD strpět porážku v Brémách. Necelých 16 procent hlasů v eurovolbách bylo pro nejstarší německou demokratickou stranu nejhorším výsledkem v celoněmeckých volbách za dobu existence Spolkové republiky.
Když člověk poslouchal, jak se část čelných politiků SPD Nahlesové omlouvala za to, jak se k ní strana v poslední době chovala, bylo mu hned jasné, že partaj je jako pacient v kómatu. Není to jen sklon k diskreditaci vlastního vedení, někdy až patologický, co stranu potápí. Důvodů je řada. Vzpomeňme i rok 2005, kdy sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder ztratil nervy, ohlásil předčasné volby a jeho nástupkyně Merkelová z CDU mohla sklízet plody jeho reforem. Z jedné strany se nahoru tlačí populistická a protiimigrační Alternativa pro Německo, profitující ze strachu, z druhé Zelení, kteří se stali domovem pro "uvědomělé" voličstvo. A pak je tu pocit, že vás v základních tématech blokuje (nebo vysává) vládní partner. Odkud to jenom známe?
