Když Maroš Šandor vyjde ze své kanceláře na chodbu mosteckého azylového domu, skočí mu do náruče zhruba dvouleté děvče. "Kde máš botičky, princezno?" ptá se Šandor a holčička se rozesměje. Z bytu vyjde její matka s malým chlapcem v závěsu. Než vyrazí s dětmi na procházku, dá se s mužem do řeči.

V zařízení je podobných rodin šest. Kdyby nenašly útočiště tady, hrozilo by, že dospělí skončí na ulici a děti v ústavu. Azyl by rodiče měli využít k tomu, aby si dali život aspoň trochu do pořádku − sehnali si práci, začali splácet dluhy, našli si pronájem, vyřešili rodinné či zdravotní problémy. Třiačtyřicetiletý Maroš Šandor jim na cestě k cíli pomáhá.

Jeho vlastní cesta přitom původně měla vést úplně jinudy. Šandor, který odmalička žije v Mostě, se vyučil zámečníkem a nastoupil do továrny. Práce ho ale nenaplňovala. "Chtěl jsem pracovat s lidmi, s dětmi. Bylo mi jedno v jaké oblasti," popisuje. Dodělal si proto maturitu a na dvacet let nastoupil na základní školu v severočeských Obrnicích jako asistent pedagoga. Časem vystudoval vyšší odbornou školu, a než loni v lednu nastoupil jako sociální pracovník do mosteckého azylového domu, stal se bakalářem v oboru andragogika. "Vysoká škola byla bonus. Chtěl jsem si splnit sen," říká. Zařadil se tak mezi pár stovek českých Romů s vysokoškolským vzděláním. Teď ještě pomýšlí na magisterský titul.

Zbývá vám ještě 90 % článku

Co se dočtete dál

  • Jakou podobu měla segregace romských žáků v minulosti a jakou má dnes.
  • Nejhorší zážitek Maroše Šandora.
  • Proč v azylovém domě skončil otec se třemi dětmi.
  • Jak na Česko dopadá chybějící sociální bydlení.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se