Z fabriky na vysokou: Vyučil se zámečníkem, nakonec vystudoval univerzitu a dvacet let pomáhá sociálně slabším

Když Maroš Šandor vyjde ze své kanceláře na chodbu mosteckého azylového domu, skočí mu do náruče zhruba dvouleté děvče. "Kde máš botičky, princezno?" ptá se Šandor a holčička se rozesměje. Z bytu vyjde její matka s malým chlapcem v závěsu. Než vyrazí s dětmi na procházku, dá se s mužem do řeči.

V zařízení je podobných rodin šest. Kdyby nenašly útočiště tady, hrozilo by, že dospělí skončí na ulici a děti v ústavu. Azyl by rodiče měli využít k tomu, aby si dali život aspoň trochu do pořádku − sehnali si práci, začali splácet dluhy, našli si pronájem, vyřešili rodinné či zdravotní problémy. Třiačtyřicetiletý Maroš Šandor jim na cestě k cíli pomáhá.

Jeho vlastní cesta přitom původně měla vést úplně jinudy. Šandor, který odmalička žije v Mostě, se vyučil zámečníkem a nastoupil do továrny. Práce ho ale nenaplňovala. "Chtěl jsem pracovat s lidmi, s dětmi. Bylo mi jedno v jaké oblasti," popisuje. Dodělal si proto maturitu a na dvacet let nastoupil na základní školu v severočeských Obrnicích jako asistent pedagoga. Časem vystudoval vyšší odbornou školu, a než loni v lednu nastoupil jako sociální pracovník do mosteckého azylového domu, stal se bakalářem v oboru andragogika. "Vysoká škola byla bonus. Chtěl jsem si splnit sen," říká. Zařadil se tak mezi pár stovek českých Romů s vysokoškolským vzděláním. Teď ještě pomýšlí na magisterský titul.