Viděl jsem, že je zle. Byl celý orosený, jeho sinavá barva nevěstila nic dobrého. Ani se nehnul, jen se nezdravě kovově leskl a z jeho útrob se linulo tupé dunění…

Znali jsme se léta, on byl o hodně let starší a já měl k němu velký respekt. Chodil jsem za ním každou neděli. Poslouchal jsem ho a vždy to byla pro mě radost i obohacení. Teď tu jen podivně trčel a ve své těžkopádné strnulosti němě úpěl.

Věděl jsem, že mu špatně bije srdce a že ta arytmie muže mít fatální následky.

Právě se to asi stalo. Šlo o minuty, podle příruček o 45 minut, a tak jsem obejmul jeho mohutné tělo a snažil se ho stabilizovat. Vytočil jsem záchrannou službu. Teda nezkoušel jsem nějaké blbé vtípky jako někteří spoluobčané, jen jsem do mobilu vyťukal 155.

"Ano, ano, hlavně přijeďte rychle! A… Prosím s něčím větším…"

"???"

"No, pacient je objemnější, nemáte větší dodávku… nebo spíš menší kamion? A nějaké páčidlo, prosím, na roztažení futer…"

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Co Janu Bartáčkovi doporučila dispečerka záchranné služby?
  • Na koho se nakonec musel obrátit, když chtěl zachránit pana Zikmunda?
  • Jaké bizarnosti spatřil na různých odděleních Nemocnice Na Petrovi?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se