Země s nejbohatšími zásobami ropy na světě je vždy součástí geopolitiky. V případě dnešního přetahování mezi Spojenými státy a Ruskem o Venezuelu však zaráží jeho intenzita. Proč a co je ve hře? Zaprvé je tu Monroeova doktrína, která Spojeným státům velela bránit, aby se nikdo cizí neusadil v jižní půlce amerického kontinentu. Z ní se za studené války na počátku 60. let minulého století odvinula kubánská krize, když Moskva zřídila své raketové základny pár desítek kilometrů na jih od Floridy.

V tehdy rozděleném světě byla jaderná konfrontace na spadnutí, kterou na poslední chvíli odvrátila dohoda mezi Kennedym a Chruščovem.

Proč je ale v případě Venezuely tolik napnutých svalů, když do Spojených států je to podstatně dále než z Kuby a když ruských vojáků odletěly do Caracasu řádově stovky, a to spíše aby chránily tamějšího vůdce Nicoláse Madura, než aby obsluhovaly raketové základny?

Venezuela je strategicky důležitá už kvůli provázanosti s Kubou, vůči níž prezident Donald Trump i jeho okolí na rozdíl od Baracka Obamy zaujali podstatně tvrdší kurz. Režimy v Caracasu i v Havaně se vzájemně podporují, bez kubánských bezpečnostních poradců by Maduro nedokázal tak účinně kontrolovat armádní a policejní špičky.

Zájem Spojených států je zřejmý, ale co u čerta na této galéře dělá ruský prezident Vladimir Putin? Venezuela je mnohem dále než Sýrie, vojenská podpora by proto byla podstatně nákladnější než v případě asadovského režimu. Ve hře jsou dva faktory. Ruská státní společnost Rosněfť už dnes vlastní takřka polovinu společnosti Citgo, venezuelské ropné firmy ve Spojených státech, a spolu s vlastnickými podíly na těžebních polích v samotné Venezuele se celková hodnota jejich investic odhaduje na 20 miliard dolarů. Takové peníze už stojí takříkajíc za hádku, protože když opozicí ovládané Národní shromáždění některé z těchto ropných transakcí zpochybňuje, Moskva si nemůže být jista, o co vše by po Madurově pádu přišla.

Související

Stejně důležitá je druhá, politická motivace. Vládce v Kremlu je přesvědčen, že pád Muammara Kaddáfího v Libyi, stejně jako tlak na asadovský režim v Sýrii i události na Ukrajině jsou důkazy, jak Západ a Spojené státy usilují svrhnout nebo oslabit spojence Moskvy, a že pokud tomu nebude důrazně čelit, dříve nebo později by přišlo na řadu i samotné Rusko.

V této čistě mocenské perspektivě úvahy, zda se někde konají, či nekonají svobodné a spravedlivé volby, nehrají žádnou roli. Proto Moskva podporuje Nicoláse Madura, aby dala najevo, že nehodlá ustupovat. Pro Vladimira Putina má tato strategická hra, odhlédneme-li od investic, navíc jednu lákavou a velkou přednost. S relativně malými náklady může Spojeným státům působit velké potíže, zvláště při vědomí, že u klíčového venezuelského hráče, velení armády, která ovládá nemalou část ekonomiky, dosud převládá názor, že na změně režimu může jen prodělat.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru