Před patnácti lety, v květnu 2004, jsme nadšeně vstupovali do EU. Je to shodou okolností přesně polovina doby od revoluce. Našich třicet let svobody se tedy rozpadá na dva stejné poločasy. V prvním jsme byli nestandardní, transformační, rozvojová Klondike ekonomika, neměli jsme zde politické profíky, vše se dělalo tak trochu na koleni a dělalo se, přirozeně, mnoho chyb. Ale měli jsme směr, vizi, jakousi základní shodu. A posouvali jsme se.

Tehdy byla jednoznačná politická shoda na západním směřování naší země. Všechny hlavní politické strany byly pro, stejně jako drtivá většina národa. Vzpomínám si, jak brzy po revoluci říkala ulice: Děkujeme ti, Vašku (míněn svatý Václav), za ty dva Vašky (míněni Havel a Klaus, prezident a premiér). Dohromady to tenkrát dávalo dobrou a slibnou rovnováhu.

Ta naše konzistence

Později nastal první politický rozpor: Klaus vs. Zeman, kteří se prezentovali jako polární opozita. Úhlavní politická roztrž, nepřekonatelná propast. Jeden mobilizoval před druhým a strašil armagedonem, druhý hartusil vytunelovanou, spálenou zemí. Mezitím se Klaus skamarádil se svým úhlavním nepřítelem Zemanem, ať už názorově (nikdy už do sebe nešli), v rámci oposmlouvy, či výraznou podporou v prezidentství. (Náhoda? Nemyslím si. A, hej, nevypadá celý ten spor na konspirační divadlo?). Mezitím se Klaus rozkmotřil s Havlem, který na rozdíl od Klause měl do své smrti v hlavních geopolitických orientačních bodech konzistentní názor.

Tros skeletons: Sládek−Klaus−Zeman

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Co se všechno změnilo a jak se vlastně stalo, že se podnikatelům podařilo získat renomé, zatímco politik je nyní téměř sprosté slovo.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se