Před sedmi lety slíbila Jiřina Mikulecká své onkologicky nemocné mamince, že splní její přání zemřít doma. "Bála jsem se, vůbec nic jsem o péči o umírající nevěděla," vzpomíná manažerka liberecké pobočky pojišťovny Kooperativa. Ve městě tehdy fungovala terénní služba, která pomáhala umírajícím a jejich rodinám. Mikulecká se o mobilním hospicu dozvěděla náhodou, paní v autobuse jí dala leták. "Nejdřív jsem se tím vůbec nezaobírala, ale když asi za dva roky nadešel čas, tak jsem leták našla a s hospicem se spojila," říká. Péče tamních pracovníků zajistila mamince důstojný odchod a na Jiřinu Mikuleckou zapůsobila natolik, že začala přemýšlet, jak by mohla organizaci pomoci. Hospic v té době zrovna hledal někoho, kdo by mu pomohl s fundraisingem, a Mikulecká to vzala jako šanci, jak péči oplatit.

V pojišťovně pracuje přes dvacet let a napadlo ji, že by bylo dobré informaci o existenci hospicu šířit i mezi klienty pojišťovny. Se záměrem podporovat službu i přes Kooperativu se svěřila tehdejší vedoucí pracovnici marketingu, kde pracuje. Tvrdě ale narazila. "S opovržením mi řekla, že si nemyslí, že by Kooperativa měla být spojována s hospicem," vzpomíná Jiřina Mikulecká s hořkostí. Před čtyřmi roky se ale v regionu změnilo vedení, a tak to zkusila znovu. Měla štěstí, nový ředitel Agentury severní Čechy pojišťovny Kooperativa Roman Kracík měl na věc jiný pohled.

"Chtěl jsem, aby agentura byla v rámci regionu vidět, a pomoc hospicu mi do konceptu zapadla," vysvětluje Kracík. Souhlasil mimo jiné i proto, že se sám už dřív zapojil do práce spojené s CSR neboli společenskou odpovědností. Na sever Čech přišel se čtyřletými zkušenostmi z Rumunska, kde například učil lidi, jak si otevřít účet nebo jak nakládat s penězi. U Mikulecké velmi ocenil, že pro hospic pracuje, trval ale na tom, že své fundraisingové aktivity bude i nadále vykonávat mimo zaměstnání: "Pomoc musí být bokem práce, principiálně je potřeba ji dělat ve volném čase. Úleva by byla možná pouze ve výjimečném případě. Člověk musí sám v sobě cítit potřebu pomáhat."

Díky Jiřině Mikulecké a s podporou Romana Kracíka se liberecká pobočka Kooperativy poprvé začala věnovat společenské odpovědnosti. Mnozí její kolegové do dnes již kamenného hospicu pravidelně docházejí a pomáhají na zahradě nebo umírajícím předčítají.

"Ovlivnila jsem i ty, kteří tam nechtějí z nějakého osobního důvodu chodit. Tak přispívají finančně," říká Mikulecká. Sama se nespokojila jen se sháněním peněz a získala certifikát, který jí umožňuje doprovázet pacienty na lůžku.

Firma ale nezůstala jen u zapojení regionální agentury. Libereckému hospicu dnes pomáhá také Nadace Kooperativy. "Co je důležité zmínit směrem k zaměstnancům, je opravdu jejich angažovanost," oceňuje ředitelka nadace Petra Vaňoučková. Nadace se proto motivačním způsobem účastní sbírek zaměstnanců: výtěžky násobí dvakrát a částku dorovnává z korporátních peněz.

33 procent dotazovaných

si spontánně vybavilo společensky odpovědnou firmu. Data pocházejí z výzkumu CSR & Reputation Research 2018 společnosti Ipsos.

52 procent dotazovaných

při rozhodování o nákupu ovlivňuje, zda se firma, která produkt vyrobila, chová společensky odpovědně.

78 procent dotazovaných

považuje za důležité, zda se firma, pro kterou pracují, chová společensky odpovědně.

51 procent dotazovanýcH

dalo na první místo mezi oblastmi, kterým by se CSR mělo věnovat, ochranu životního prostředí. Hned na druhém místě bylo se 48 procenty férové chování k zaměstnancům.

Kooperativa, která začala zaměstnanecké projekty podporovat před deseti lety a o tři roky později založila svou nadaci, není jediná společnost, jež si všimla dobročinných aktivit zaměstnanců a snaží se jim vyjít vstříc.

Jak potvrzuje ředitelka Fóra dárců Klára Šplíchalová, podobně se chovají i další firmy v Česku.

Podle ní v této sféře sílí zejména dva trendy: firmy se zaměřují na pomoc v regionech a více než kdy dřív do společenské odpovědnosti zapojují zaměstnance a nechávají se jimi také inspirovat. Právě chuť zaměstnanců zlepšit své okolí nebo vyřešit nějaký problém firmám může ukázat, kterým směrem ve společenské odpovědnosti jít.

Čtyřikrát prospěšná věc

Zdeněk Bumbálek začíná pracovat každé ráno v sedm. Zapne počítač a vyřizuje agendu spojenou s jeho dvěma so­ciálními firmami Transkript online a TextCom. Ty pomáhají neslyšícím dorozumět se pomocí on-line přepisu například u lékaře nebo na úřadech. Po spuštění služby přes webovou stránku nebo mobilní aplikaci se připojí její pracovník, který přepisuje probíhající komunikaci. Rady lékaře nebo pokyny úředníka se pak v reálném čase vypisují na obrazovku, zároveň si neslyšící může záznam přepisu uchovat. Sociálním projektům se Zdeněk Bumbálek věnuje nejdéle do devíti, pak přepíná, aby se na plný úvazek začal starat o strategický rozvoj sítí operátorů T-Mobile a Slovak Telekom.

Podle Českého statistického úřadu žije v tuzemsku okolo půl milionu lidí se sluchovým postižením. Mnozí o sluch přišli až během života, ostatně velkou část z nich tvoří senioři. Nejvýše dvě procenta z nich ale ovládají znakový jazyk, možnosti komunikace neslyšících s okolním světem jsou tak velmi omezené. A právě řešení tohoto problému přivedlo technologického nadšence Bumbálka k pomoci lidem s handicapem. Dostal se k němu náhodou, ještě za studií telekomunikací na ČVUT. Česká unie neslyšících spolu s Nadací Vodafone tehdy vypsaly grant na projekt přepisu. Inspirovaly se ve Finsku, kde v té době fungovala podobná služba, která ale nabízela jen přepis na místě − její pracovníci dojeli tam, kde byli zapotřebí. Bumbálka tehdy napadlo, že by přepisovatelé mohli pracovat vzdáleně pomocí telefonu a počítače a nemuseli by nikam jezdit. Zvažoval dokonce možnost službu zprovoznit úplně bez lidí, jen s pomocí softwaru. Zjistil však, že lidé jsou mnohem spolehlivější než automat. A navíc mu to umožnilo nabídnout práci dalším lidem s handicapem: z dnešních 16 pracovníků jeho sociální služby je 10 nevidomých a další tři se sluchovým postižením fungují jako testeři a kontaktní osoby pro klienty.

"Na počátku bylo jen zadání, projekt, který se mi líbil, ale dnes znám už tolik lidí, že se mě jejich příběhy dotýkají," říká Zdeněk Bumbálek. A přiznává, že by mu působení v T-Mobilu, jež z velké části představuje práci s tabulkami a čísly, ke štěstí nestačilo: "Byl bych asi frustrovaný, že nevidím hmatatelný výsledek. Na druhou stranu vím, že prací v nezisku bych nedokázal vydělat tolik peněz na uživení rodiny."

Svou službu rozvíjí už sedm let, ve větším měřítku ji ale mohl nabídnout až ve chvíli, kdy si ji u něj objednal jeho zaměstnavatel. "Natrefil na správného člověka ve správnou chvíli − naši šéfku CSR Evu Karasovou. Tehdy se u nás začalo mluvit o zpřístupnění služeb handicapovaným," popisuje Martina Kemrová, mluvčí T-Mobilu. Ten jako první z mobilních operátorů spustil v září 2018 infolinku pro neslyšící a nedoslýchavé osoby, která nabízí zdarma on-line přepis komunikace s operátorem nebo jednání v prodejně. Zatím službu měsíčně využívá jen několik desítek lidí, důvodem ale není nezájem, spíš to, že se o ní málo ví. To se T-Mobile chystá změnit: "Máme v úmyslu projekt podpořit, aby se podařilo rozšířit povědomí o něm," říká Kemrová.

Související

Linku pro neslyšící a nevidomé klienty zřídila už v roce 1997 společnost O2. Služba, kterou od roku 2015 zastřešuje Nadace O2, funguje na jiném principu: klient O2 zašle svůj požadavek například e-mailem, přes Skype nebo chat operátorovi, který pro něj věc − kontaktování lékaře či úřadu, objednávka zboží atp. − vyřídí a o výsledku ho písemně informuje.

Sociální projekt Zdeňka Bumbálka má hned čtyři pozitivní dopady. Nejen že pomohl neslyšícím, ale také T-Mobilu přinesl novou možnost, jak být společenský prospěšný. V důsledku pak operátorovi otevřel dveře k onomu zhruba půl milionu neslyšících v Česku, které by coby zákazníky předtím oslovil jen stěží. Pro T-Mobile účast na projektu ale znamená ještě jedno plus: všechny tuzemské firmy s více než 25 zaměstnanci mají ze zákona povinnost zaměstnat čtyři procenta lidí s handicapem. Pokud ji nejsou schopny splnit, musí si jejich službu či výrobky koupit − nebo zaplatit pokutu. Ta se může vyšplhat až na jeden milion korun. T-Mobile si tak službu od firem Zdeňka Bumbálka kupuje jako náhradní plnění. "Bohužel není možné, abychom zákonnou povinnost splnili. Proto využíváme náhradního plnění a také přispíváme do státního rozpočtu finančními náhradami," říká mluvčí Martina Kemrová. Odkup služeb od Bumbálka přitom podle ní tvoří jen zlomek z toho, co musí korporace splnit, aby neporušovala zákon.

Zkušenosti z korporátu pomáhají

Jiřina Mikulecká a Zdeněk Bumbálek se shodují, že jim k úspěšnému propojení jejich sociálních projektů s firmami jejich zaměstnavatelů pomohly zkušenosti získané prací v korporaci. Naučili se tu vystupovat, nebojí se mluvit a vědí, komu, kdy a jak projekt odprezentovat. Tyto své schopnosti navíc mnohokrát využili i při samotné práci v neziskovém sektoru. Tak tomu bylo i u Michaely Číhalíkové ze společnosti Eden­red, jež se zabývá zaměstnaneckými benefity, jako jsou stravenky a poukázky na kulturu, sport či zdravotní péči. Číhalíková ale zároveň pracuje i v neziskové organizaci Zachraň jídlo, zaměřené na zbytečné plýtvání potravinami. V jejím případě jde o dva zcela oddělené světy, se svým současným zaměstnavatelem se jí zatím žádný průsečík nepodařilo najít.

Do Edenredu původně nastoupila na zkrácený úvazek kvůli dětem. Když vyrostly, zvažovala, jestli se naplno vrátí do práce. Nakonec se rozhodla jinak: dva dny v týdnu bude věnovat neziskovému sektoru, a to i za cenu nižší výplaty. "Řekla jsem si, že nepotřebuju víc peněz − a to opravdu nemám bohaté zázemí. Stačí mi dobrý pocit, že čas, a tím pádem i peníze, věnuji věci, které věřím," popisuje své rozhodnutí. Oblast plýtvání si zvolila proto, že okolo jídla u nás zatím neexistuje moc iniciativ. K rozhodnutí pomáhat přispěly i její dvě děti, a přestože jí práce pro Zachraň jídlo ukrajuje čas, který by jinak věnovala rodině, podle ní to za to stojí: "Možná to všechno pramení ze strachu, aby byl svět pro moje děti stejný, jako ho mám dneska já," uvažuje Číhalíková.

Její práce v neziskovém sektoru ale nakonec stejně míří i na korporace: "Povedlo se nám zavést workshopy a firemní balíčky, díky nimž se zaměstnanci učí, jak neplýtvat jídlem." Jako úspěšný příklad uvádí dovozce exotických plodin a bylinek, společnost Titbit. "Je jim proti srsti vyhazovat jídlo, vymysleli jsme proto pro ně projekt, v jehož rámci zpracovávají produkty, které by jinak skončily v koši," přibližuje Michaela Číhalíková. "Je to věc, za kterou se otočím a těší mě."

Související