Nejsou lékaři, nejsou sestry, nejsou peníze, ale pacientů přibývá a s ohledem na stárnutí populace a postupný příchod silných ročníků do věku "nemocí" přibývat bude. Rychlý souhrn aktuálního stavu tuzemského zdravotnictví se přes veškeré sliby i soustavné navyšování peněz příliš nemění. Na letošek vláda pro nemocnice vyčlenila o patnáct miliard více, z toho přímo na platy zdravotníků o šest miliard více než loni. Upozornila však, že růst odměňování nemůže být plošný, že peníze musí jít i do rozvoje nemocnic. Reagovala tak na odboráře, kteří jí připomněli slib o desetiprocentním růstu mezd a platů, k němuž mělo docházet tři roky po sobě, a to včetně roku 2019. Příští rok vypadá ještě hůř, celkově mají nemocnice dostat jen o sedm miliard více než letos. A odboráři opět trvají na desetiprocentním růstu platů a mezd. S ohledem na předpokládané zpomalení ekonomiky a vývoj státního rozpočtu se navíc nedá předpokládat, že by se postupné omezování příjmů do zdravotnictví mělo nějak významně v dalších letech zlepšit. Prostě − mejdan skončil, přišla šedá realita.

Zpráva o pozastavení růstu příjmů nemocnic vcelku pochopitelně lékaře ani sestry těšit nemůže, přestože se bezpochyby bude ještě vyjednávat a možná i stávkovat. Neměla by ovšem logicky těšit ani pacienty. Nemocnice v současném systému nedostatkové ambulantní péče (a je jedno, jestli jde o nedostatek praktických či specializovaných lékařů, či o jejich pracovní dobu) fakticky nahrazují primární péči. Do toho probíhá nenápadná a nikým neřízená centralizace, kdy kvůli nedostatku zdravotnického personálu (a samozřejmě peněz) menší nemocnice často omezují provoz. I pacienti, kteří by za normálních okolností zamířili k praktikovi či do menší spádové nemocnice, tak nakonec skončí ve velkém centru. Devadesátikorunový poplatek za pohotovost neodrazuje. A ani nemůže, ve chvíli, kdy nikam jinam pacient zamířit nemůže. Návrhy na zpoplatnění "zbytečných" výjezdů sanitky jsou v kontextu reality tuzemské péče nesmyslem.

Určitě platí, že nemocnice mohou leckde ušetřit a možná i najít víc peněz na zaplacení personálu. Také platí, stále dokola, že platby pojišťoven za stejné úkony se liší podle nemocnic, nikoliv podle výkonů. A že systém rozdělování peněz ve zdravotnictví má k dokonalosti rozhodně daleko.

Soustředit se ale jenom na nemocnice nestačí. Pokud má být cílem zdravotnictví komplexní péče, potom tuto celistvost nemohou suplovat pouze velké nemocnice a je jedno, jestli jde o státní, či soukromé. A pokud ano, potom by si opravdu zasloužily větší navýšení peněz než ostatní. Práce ambulantního lékaře je bezpochyby stejně náročná jako práce v nemocnici. Jenže když pacient ví, že praktik končí v poledne, zatímco špitál jede na 24hodinový provoz, potom nutně musí fandit nemocnici. A doufat, že dostane dost peněz, aby jej přijala také.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily v Hospodářských novinách. Těšit se můžete na texty Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru