Prakticky všichni politici ve svých prohlášeních "pevně" stojí za rozvojem jaderné energetiky v Česku. Prý je to jediný způsob, jak zemi s našimi přírodními podmínkami zajistit dostatek dodávek elektřiny a nezávislost na sousedních státech. Těm samým politikům ale zároveň chybí odvaha buď tuto vizi podpořit konkrétními rozhodnutími, nebo se jí vzdát a přijít s jinou alternativou. A česká energetika tak tápe a ztrácí drahocenný čas.

Trend ve světě je přitom už několik let jasný. Drtivá většina investic míří do zelené energie, ta klasická je na ústupu. Nové uhelné zdroje se prakticky nestaví a i těch plynových a jaderných je poskrovnu. Česko však jde proti proudu. Výstavba obnovitelných zdrojů prakticky stojí a jako ambiciózní se nedají označit ani plány ministerstva průmyslu na rozvoj zelené energetiky do roku 2030. Debata se stále točí jen okolo nového reaktoru v Dukovanech.

Související

Podle bývalé ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové v Česku odchod od jádra nehrozí. "Chceme být v Evropské unii lídrem v diskusi o jaderné energetice," řekla Nováková na 15. Mezinárodním energetickém fóru, které v březnu v Praze uspořádala poradenská firma Arthur D. Little.

V Evropě jde ale spíše o výjimečný postoj. Nový jaderný blok nyní staví jen minimum států, naopak další země se od jádra odvrací, Německo poslední reaktor odpojí v roce 2022.

Stávající jádro v Česku

Elektrárna Temelín

Bloky 2× 1055 MW
V provozu od roku 2002
Původní výkon bloků byl 1000 MW.
Plánovaná životnost obou bloků byla 30 let, očekává se nicméně její prodloužení minimálně na 50 let.

Elektrárna Dukovany

Bloky 4× 510 MW
V provozu od let 1985–1987
Modernizace ruských reaktorů VVER proběhla v letech 2005 až 2012.
Současné bloky začnou podle odhadů dosluhovat v roce 2035. Debatuje se o jejich prodloužení o dalších 10 let.
Původní výkon byl 4× 440 MW

Zastaralá koncepce

Nováková se podobně jako její předchůdci opakovaně odvolává na stále platnou státní energetickou koncepci, která je účinná od roku 2015. Problém je, že tato koncepce měla vzniknout už v roce 2009 a už v době jejího schválení ji mnozí experti označili za zastaralou.

Nejčastěji zmiňovanými nedostatky byl přílišný důraz na jádro, málo zelené energetiky a plynu, od ekologů zazníval i příliš pomalý útlum výroby energie z uhlí. Koncepce stále počítá například s tím, že v Česku vzniknou hned dva velké jaderné bloky, jeden v Dukovanech a druhý v Temelíně. Šance, že by v Česku přitom vznikly dva reaktory s výkonem nad tisíc megawattů, je ale prakticky nereálná.

Naposledy se o nich mluvilo okolo roku 2014, kdy ČEZ kvůli ekonomickým rizikům ukončil tendr na výstavbu dvou nových reak­torů v Jaderné elektrárně Temelín. Od té doby se hovoří pouze o jednom.

A stejně pět let nikdo jasně neřekl, kdo výstavbu reaktoru povede a kdo za extrémně nákladný projekt ponese finanční rizika. Debata stále stojí na tom, že stát, pro který jde o strategickou otázku, by vše nejradši hodil na ČEZ, kde vlastní 70 procent. Vedení firmy to odmítá s argumentem, že by mu za to hrozily žaloby od menšinových akcionářů, které státní strategie nemusí zajímat.

Opatrnost je navíc namístě i při pohledu na další projekty, které se v Evropě staví. Prakticky všechny mohou působit jako odstrašující případy. Ať už jde o reaktory francouzské Arevy ve finském Olkiluotu a francouzském Flamanville, nebo slovenské Mochovce, kde italský Enel staví zase reaktor ruského typu.

Všechny tyto elektrárny měly vyrábět elektřinu už před mnoha lety. Česko by si navíc mělo vzít příklad i z toho, že jejich rozpočty nabobtnaly na dvou- až třínásobek původní odhadované ceny. Své o tom vědí i v USA, kde raději výstavbu dvou reaktorů V. C. Sum­mer zastavili a utracených devět miliard dolarů rovnou odepsali.

Překvapí proto odhady českých představitelů, kteří stále počítají s náklady 130 až 150 miliard dolarů za reaktor. Pesimisté hovoří o 300, či dokonce až 500 miliardách korun. Ekologové pak vypočítali, že pokud by se postupovalo jako u přípravy britské elektrárny Hinkley Point, která má státem garantované výkupní ceny, mohl by jeden blok vyjít až na 1,5 bilionu korun, tedy na desetinásobek toho, co dnes čeští politici navenek prohlašují.

Další odklady

Neochota rozhodnout o výstavbě nicméně ukazuje, že si jsou politici finančních rizik vědomi. A nechtějí za ně příliš nést politickou odpovědnost.

Problém je, že na tuto nerozhodnost nemusí mít česká energetika tolik času. Současné bloky v Dukovanech totiž začnou po roce 2035 postupně dosluhovat. To je v otázce výstavby nových bloků neuvěřitelně blízko. Podle šéfky úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové se například i kvůli povolovacím řízením bude nový blok stavět nejméně do roku 2040.

S řešením, jak by se mohlo získat víc času, přišel premiér Andrej Babiš loni na podzim. Navrhl, že by se životnost bloků v Dukovanech mohla protáhnout na 50 let, do roku 2045. Ve světě už jaderné elektrárny, které zkouší takto dlouhý provoz reaktorů, jsou. Podle Drábové jsou ale zkušenosti zatím omezené. A není jisté, jak u ruské technologie bude život reaktorů po padesátce vypadat.

Nový vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl tak přišel v posledních dvou měsících s novým návrhem. Stát by podle něj mohl už letos uzavřít s ČEZ dvě smlouvy. První − rámcová − by mohla být připravena k podpisu v létě. Vláda by měla mimo jiné zajistit kontrolu nad výstavbou, zároveň by měla ochránit menšinové ak­cionáře.

Druhá smlouva státu s ČEZ by už byla praktičtější a umožnila by začátek přípravných prací, včetně rozjetí tendru na výběr dodavatele. Její náklady by byly v jednotkách miliard korun a stát ani energetická firma by se tak nemusely zavázat k samotné stamiliardové výstavbě.

Problém je, že zatím nikdo netuší, jak by tyto smlouvy měly vypadat. Podle kritiků jen získávají nerozhodné Babišově vládě čas. A o tom, zda a jaký reaktor v Česku vystavět, by se reálně rozhodovalo až za pět či šest let.

Zelená ano, či ne

Otázkou je, čím by se mělo jádro v případě, že by se nestavěly nové bloky, nahradit. V následujících dvaceti letech v České republice skončí jaderné a uhelné zdroje o výkonu 6000 megawattů, tedy šesti bloků Temelína.

Jak již bylo řečeno, svět sází na obnovitelné zdroje. Podle Matthiase Kimmela, který má na starosti každoroční přípravu energetického výhledu výzkumné firmy Bloomberg NEF, bude v roce 2050 polovina celosvětově vyrobené energie pocházet ze solárních a větrných elektráren. Do nich zamíří i naprostá většina investic do energetických zdrojů, které Bloom­berg do roku 2050 vyčíslil na 11,5 bilionu dolarů.

Problém v Česku je, že potenciál zelené energetiky je zde oproti některým zemím omezený. Nejsou tu takové sluneční podmínky jako na jihu Evropy ani tu nefouká jako na Severním moři. Hlavně zelené organizace ale českou vládu upozorňují, že se nesnaží vytěžit ani to málo potenciálu, který na českém území je.

Optimisticky proto nebyl přijat ani například takzvaný Národní klimaticko-energetický plán, který ministerstvo v lednu odeslalo Evropské komisi. Své plány do Bruselu zaslaly všechny členské státy, má se jednat o jejich příspěvky v rámci boje s globálním oteplováním.

Komise nyní musí spočítat, zda všechny národní cíle podílu obnovitelných zdrojů stačí ve výsledku na ten celoevropský, který byl stanoven na 32 procent. Pokud ne, zahájí jednání s jednotlivými vládami.

Česko rozhodně příliš ambiciózní nebylo. Ve svém plánu se zavázalo, že podíl obnovitelných zdrojů bude ke konci roku 2030 v České republice tvořit 20,8 procenta spotřeby. To je například pro zástupce Komory obnovitelných zdrojů energie až absurdně málo. A to i kvůli tomu, že už před rokem a půl byl tento podíl v Česku téměř 15 procent. Šéf komory Štěpán Chalupa dlouhodobě požaduje, aby se podíl pohyboval okolo 24 procent.

Lidé z ministerstva průmyslu opakovaně přiznali, že se hlavně nechtěli Evropské komisi příliš zavazovat. A na Mezinárodním energetickém fóru v Praze to potvrdila i sama Nováková. "Nedali jsme to číslo dohromady hlubokou analýzou trhu, ale matematickým výpočtem podle předchozího období," vysvětlovala postup svého ministerstva.

Ceny solárů padají

Obavy jsou hlavně z finančních dopadů. Už nyní stojí podpora obnovitelných zdrojů 45 miliard korun ročně. Většina současných zelených elektráren o podporu přijde okolo roku 2030. I přesto si splnění cílů pro následující dekádu podle Novákové vyžádá 600 miliard, podle skeptiků ale až jeden bilion korun.

Situace na trhu se ale v posledních letech výrazně změnila ve prospěch zelených zdrojů. Vzrostla cena elektřiny na úroveň okolo 48 eur za megawatthodinu, před třemi lety to bylo jen něco přes 20 eur. Současně klesly i investiční náklady na nové zelené elektrárny. "Obnovitelné zdroje už začínají dávat ekonomický smysl," uvedl na konferenci hlavní ekonom společnosti ČEZ Pavel Řežábek.

Například u fotovoltaiky došlo k výraznému zlevnění technologií. Ještě v roce 2008 stála jedna vyrobená megawatthodina elektřiny ze solárních zdrojů celkem 350 eur, nyní už je její tržní cena 50 eur. Tedy na úrovni velkoobchodních cen na mezinárodních burzách.

30

zemí světa mělo v roce 2018 jadernou elektrárnu.

449

reaktorů je nyní v provozu. Jejich celkový výkon je 394 GW.

58

nových reaktorů se nyní staví celkem v 16 zemích světa.

45

miliard korun ročně už nyní stojí podpora obnovitelných zdrojů.

Tuto cenu lze odvodit z takzvaných aukcí obnovitelných zdrojů. Ty už několik let používají například v Německu nebo Velké Británii. Vláda si může určit, kolik by v daném roce chtěla například nového výkonu ve větrné energii. Uspořádá aukci, ve které zájemci soutěží o to, kdo nabídne požadovanou nejnižší cenu.

Systém aukcí plánuje od roku 2021 zavést i česká vláda. Má být efektivnější a hlavně zabránit obdobě solárního boomu z let 2009 a 2010. Tehdy se díky prudkému poklesu cen panelů a stále velmi vysokým garantovaným výkupním cenám stala ze slunečních elektráren skvělá investice. Došlo k velmi překotné nekontrolované výstavbě, která Českou republiku vyjde na stovky miliard.

Aukce kontrolu vracejí vládě. A na ní bude, kolik jich bude chtít. "Jsou ale pouze nástrojem, jak nové zdroje soutěžit. Nic přitom vládu nezavazuje k tomu, aby každoročně vypisovala těchto aukcí dostatek, a podpořila tak u nás růst zelené energie," říká Chalupa.

Rizika ruského plynu

Jak už bylo řečeno, v Česku je nicméně potenciál obnovitelných zdrojů jen omezený. I podle optimistů by mohl po roce 2030 obsáhnout maximálně 22 až 28 procent spotřebované energie.

Čím tedy nahradit ustupující uhlí a popřípadě i jádro? Pokud nedojde k nějakému dnes neočekávanému technologickému rozvoji, nabízí se jako poslední řešení zemní plyn.

Ten má několik výhod. Jelikož je to flexibilní zdroj, hodí se výborně na vykrývání výpadků obnovitelných zdrojů − tedy když nefouká ani nesvítí. Zároveň jde navíc o investičně relativně levnou záležitost. ČEZ dal například za elektrárnu Počerady "jen" 16 miliard korun.

Toto řešení má ale i svá úskalí. Zatímco jádro si vyžádá investici stovek miliard korun a staví se až 20 let, samotná výroba už tak nákladná není. U plynu je to naopak. Nový zdroj je možné postavit rychle a levně, samotná výroba je ale poměrně drahá. I proto již zmiňované Počerady několik let téměř stály a ani nyní nejedou na plný výkon. Prostě se to při levné elektřině ne vždy vyplatí.

Další nevýhodou plynu je závislost na jeho dovozu z Ruska. Samozřejmě je možné jistou část paliva dodat i odjinud, ale plně by šly dodávky ze země, která už způsobila dvě plynové krize, nahradit jen těžko.

Komentáře ke článku

Václav Mucha 28.04.2019 13:36
Strategicky plánovat na 30 let dopředu je něco, co vlády se čtyřletým mandátem prostě nebude nikdy zajímat. V ČR i jinde v Evropě. Hlavně přežít do příštích voleb, ideálně ty ještě vyhrát a po těch dalších prohraných vše hodit na opozici a tak pořád dokola. A Čína se jenom směje, až se za břicho popadá, staví rychlo tratě a skupuje nerostné bohatství, kde se dá (i nedá). Demokracie v globalizovaném světě nemůže fungovat, protože je příliš pomalá a drahá.
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru