Kladl jsem v posledních několika týdnech řadě lidí otázku, zda by chtěli být nesmrtelní. Většinu v prvé řadě překvapilo, že je to vůbec seriózní dotaz. A když na něj měli seriózně odpovědět, skoro vždy řekli, že nikoli. Už pouze dožadování se nesmrtelnosti bereme jako něco nepatřičného. Ale když otázka zněla, jak dlouho chtějí žít, skoro vždycky byla odpověď: "Ještě dlouho!" Bez ohledu na věk, zdravotní stav nebo momentální životní situaci. Nechceme umřít. Zítra, za rok ani za deset let. Ale zároveň bereme svou smrtelnost jako jednu z mála jistot, které v životě máme. Možná jedinou.

No a v této situaci už několik let roste průmysl či obor, který má nesmrtelnost jako cíl. Nebo dlouhověkost, což je však pro většinu zúčastněných jen eufemismus pro totéž. Pomyslné centrum má v Silicon Valley, které za svou dnešní prosperitu a vliv vděčí moderním technologiím. "Stále se mluví o nerovnosti mezi lidmi, třeba mezi bohatými a chudými," říká slavný investor Peter Thiel, zakladatel firmy PayPal a jeden z prvních akcionářů Facebooku. "Ale zdaleka největší nerovnost je mezi těmi, kdo jsou naživu, a mrtvými."

Pro lidi, kteří se díky moderním technologiím stali jedněmi z nejbohatších na světě, je smrt "jen" další problém, který je třeba vyřešit. Najít způsob, jak ji eliminovat nebo alespoň oddálit, pokud možno do nekonečna. Mají přesně tu samou touhu jako Woody Allen, který ji však vyjádřil jako anekdotu: "Nechci žít věčně v srdcích ostatních lidí. Chci žít věčně ve svém bytě." Je to možné? A je to správné?

Když loni počátkem března na pražském Žofíně vylezl na pódium tehdy čtyřiapadesátiletý Aubrey de Grey, nevypadal nijak zvlášť mladistvě ani zdravě. Má dlouhé, prošedivělé vousy, které si nestříhá od roku 1995. Působí jako přestárlý hippie, jakého většinou nepotkáte v posilovně ani v obchodě se zdravou výživou. Tím spíš překvapil svým tvrzením, které bylo zároveň mottem jeho přednášky. Že bude žít do tisíce let.

Moderátora Daniela Stacha se zeptal, kolik mu je let. Ten odpověděl, že 29, a rovnou se dotázal, jaká je pravděpodobnost, že se tisícovky dožije i on. "Docela velká," řekl s úsměvem anglický vědec. To samé slíbil milionářům a miliardářům, hlavně v Silicon Valley. Například pětadvacetiletý Vitalik Buterin, zakladatel kryptoměny ethereum, mu dal 2,4 milionu dolarů.

Když máte hodně peněz a pocit, že vám patří svět, nechcete umřít. To se dá pochopit. A tak na seznamu lidí bojujících za věčný život najdeme mnohá velká jména: nejbohatšího muže světa Jeffa Bezose, zakladatele firmy Oracle Larryho Ellisona, zakladatele Googlu Larryho Page a Sergeye Brina, zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga či šéfa Tesly a SpaceX Elona Muska. Aubrey de Grey říká, že boj se smrtí je dnes největší problém, který před lidstvem stojí. A zároveň jeho existenci nejvíc lidí popírá. "Řeknou vám: Samozřejmě že stárneme. Je to normální a přirozené. Nedá se s tím nic dělat. Ale to právě není pravda," tvrdí.

Přesně si pamatuju, kdy jsem si poprvé uvědomil, že někdy umřu. Bylo mi pět nebo šest let a jel jsem s dědou tramvají číslo 31, která jezdila z Letné dolů do Holešovic. Bylo to na nábřeží u dnešní tržnice, kde tehdy ještě byla jatka. Vlastně nevím, co bylo impulzem. Smrt jsem do té doby bral jako fakt, který se mě netýká. A až v té tramvaji mi z nějakého důvodu došlo, že týká. Že jednou umřu a nebudu, tak jako jsem nebyl, než jsem se narodil, a všechno ostatní bude.

Dodnes si ten pocit dokážu vybavit. Jako bych se propadal do nějaké propasti nebo mě naopak vesmír drtil svou tíhou. Jak je možné, že všechno bude existovat, tramvaj, ve které jsme jeli, domy i nebe, dokonce slunce, které svítilo, a já ne? Musel jsem se pevněji chytnout tyče, za kterou jsem se držel. Děda seděl na červené plastové sedačce a díval se z okna. Když jsme vystoupili na ulici Komunardů, popadl jsem ho za ruku: "Hele, dědo, já umřu, viď?"

"Jak tě to napadlo?" řekl udiveně.

"Tak," odpověděl jsem.

Sklonil se ke mně. "Na to nemysli. Všichni umřeme. Ale ty za strašně, strašně dlouho!"

Možná řekl ještě něco vtipného, jako obvykle říkal, třeba "To spíš já už to mám za pár!", ale to si už nepamatuju. Šli jsme pomalou, rozvážnou chůzí k našemu domu s kadeřnictvím v přízemí. A mně na to na celý život zůstala vzpomínka. Tak silná ta emoce byla. Tehdy to byl hlavně děs z neznámého, později už jen takový dozvuk nepříjemného pocitu. Dnes je to fakt, který beru na vědomí. Každý tam musíme, říká lidová moudrost. Musíme?

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.