Jim Townsend byl za prezidenta Baracka Obamy mezi roky 2009 a 2017 vedoucím sekce pro NATO a Evropu na Ministerstvu obrany USA. Jako americký diplomat se zabýval transatlantickými vztahy, problematikou NATO a EU už od začátku 90. let. Působil v americké misi NATO v Bruselu, byl členem týmu, který připravoval první vlnu rozšíření NATO v roce 1999, kdy se členem stala i Česká republika. V současnosti je Townsend analytikem ve washingtonském think-tanku Center for New American Security.

HN: Americký Kongres pozval na středu generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, aby přednesl projev. Je to výraz podpory ve chvíli, kdy prezident Donald Trump smysl aliance naopak zpochybňuje?

Ano, je to jasný důkaz, že NATO a americké členství v alianci mají v Kongresu velkou podporu. Jako vedlejší produkt to navíc Stoltenbergovi nabídne tribunu, aby promluvil k širšímu publiku, než je jen washingtonská bublina.

HN: Dolní sněmovna Kongresu už v lednu přijala zákon, který by měl zabránit prezidentovi, aby o své vůli odešel z NATO. Ale bylo by to účinné, mohlo by to Trumpa zastavit? Z americké ústavy nic takového nevyplývá.

Předně, já si nemyslím, že Trump by chtěl opravdu opustit NATO. On takové věci rád říká, aby rozdráždil média, užívá si mediální pozornost, jak lidé kroutí hlavou, lomí rukama. Ale podle mě ho NATO ve skutečnosti nezajímá, není to jeho téma. Zajímá ho obchod či imigrace, to jsou jeho priority.

A i kdyby mělo dojít k tomu, že by chtěl z NATO odejít, jistě by to vyústilo v soudní bitvy. Severoatlantickou smlouvu schválil Senát. A v moderní historii USA nemáme prakticky žádný příklad, že by se z dohody, kterou posvětil Senát, prezident následně stáhl. Snad jedině s výjimkou smlouvy ABM (dohoda z roku 1972 mezi USA a SSSR o omezení balistických raket, pozn. red.), kterou v roce 2002 vypověděl George Bush. Senát s tím byl ovšem tehdy v podstatě srozuměn. V případě NATO je ale jisté, že prezident by čelil žalobám, že nemá pravomoc, aby o svém vlastním rozhodnutí odešel z aliance.

V otázkách obrany a bezpečnosti není Trump žádný intelektuál, nijak hluboce o těchto věcech nepřemýšlí, nemá vlastní ucelený názor. Když mluví zle o NATO, tak chce spíše jen provokovat.

Za 70 let z 12 na 29

Ve Washingtonu, kde 4. dubna 1949 podepsalo dvanáct původních zakladatelských zemí Severoatlantickou smlouvu, si ministři zahraničí současných dvaceti devíti členských zemí na slavnostním zasedání ve čtvrtek připomenou 70. výročí založení NATO.
◼ Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg dnes, ve středu 3. dubna, přednese na pozvání zákonodárců projev v americkém Kongresu.
◼ V úterý Stoltenberga v Bílém domě přijal prezident Donald Trump.

HN: Není už to samo o sobě nebezpečné? Trumpovy verbální útoky na spojence mají dopad na veřejné mínění na obou stranách Atlantiku, na ztrátu vzájemné důvěry. To nemůže vyvolat rozkol?

NATO přežije Trumpa. Jeho administrativa sice přišla s podivným pohledem na postavení USA ve světě − izolacionistickým a transakčním, ale zasaďme to do kontextu.

Zaprvé jde o pohled menšiny americké společnosti. Lidé samozřejmě slyší Trumpovu rétoriku, že spojenci by se měli více podílet na obraně, a v tom s ním souhlasí. Ale to nelze interpretovat jako obecný protievropský postoj, jako averzi vůči NATO. Průzkumy ukazují spíše opak. A popravdě řečeno, obyčejní Američané o NATO a Evropě zase tak moc nepřemýšlejí.

Za druhé to, co vidíme, je zatím poslední pokračování průběžné proměny vztahu mezi USA a Evropou už od konce studené války. Co bude s NATO? Mají americké jednotky zůstat v Evropě? Mají USA stále o všem rozhodovat a velet? Tyhle otázky se začaly řešit už tehdy, ty nepřišly s Trumpem.

A za třetí platí, že už v předchozích administrativách byla důležitější jiná témata. V Bílém domě Baracka Obamy nebyly NATO ani Evropa velkými tématy, prioritní byla domácí politika, a pokud šlo o zahraniční politiku, Čína byla podstatnější.

Už před Obamou to byla administrativa George W. Bushe, která se na NATO dívala hodně přezíravě, když si vzpomenete na ministra obrany Donalda Rumsfelda, tak až posměšně. Za Bushe to rozhodně nebyla hluboká oddanost pro věc NATO. Dokonce i za Billa Clintona to byl vztah jak na houpačce a opět šlo především o domácí politiku. Vzpomeňte si jen na heslo Clintonovy kampaně v roce 1992. "Všechno je to o ekonomice, hlupáku."

HN: Z českého pohledu to ale vypadalo opačně. Zatímco Obama konkrétně o střední Evropu zájem neměl, Bush si ji předcházel. Pamatujete si na dopis politiků a intelektuálů ze střední Evropy, který v roce 2009 poslali tehdy novému prezidentu Obamovi? V podstatě mu vyčetli, že je připraven hodit tento region kvůli Rusku přes palubu.

Ten dopis byl podle mě nespravedlivý. Mnoho lidí, a já jsem byl jedním z nich, v 90. letech tvrdě pracovalo na rozšíření NATO, na rozšíření EU, na Evropě "jednotné, svobodné a mírové", jak jsme tehdy říkali. A když jsme se vrátili za Obamy do americké administrativy, tak jsme dostali dopis, jako bychom se o Evropu vůbec nestarali. Mě se to dotklo. A navíc to bylo inspirováno pravicovým křídlem republikánské strany, kterému se nelíbila Obamova politika. Střední Evropa se tehdy nechala nešikovně namočit do domácí americké politiky.

HN: Dopis už tehdy varoval před Ruskem, Obama přesto začal stahovat americké jednotky z Evropy. O pět let později, v roce 2014, přišla anexe Krymu, válka na Ukrajině a Obama poslal americké tanky zpátky do Evropy.

Já jsem se ze své pozice, kdy jsem byl v Pentagonu zodpovědný za evropskou politiku, zasazoval, aby americké síly zůstaly v Evropě. Po Gruzii v roce 2008 už bylo vidět, že Rusko začíná být agresivnější. V Obamově administrativě ale převážil názor, že to už není potřeba a situace v Rusku to nevyžaduje.

Připomeňme ale, do jaké situace Obama nastoupil doma v USA. Právě jsme prodělali těžkou finanční krizi, ekonomika stále byla v těžké recesi, takže šlo opravdu o peníze. Plánovači v Pentagonu si museli říkat, bojujeme ve dvou válkách, v Afghánistánu a Iráku. Peníze nutně potřebujeme i jinde, kde tedy můžeme jít do rizika? Zdálo se, že v Evropě si to můžeme dovolit.

Bylo to rozhodnutí, které vycházelo z domácích ekonomických problémů, ne že by si někdo řekl, kašleme na Evropu. A navíc jsme věděli, že do Evropy se dokážeme, bude­-li třeba, rychle vrátit. To se pak potvrdilo. Po anexi Krymu v roce 2014 jsme byli velmi rychle zpět a do obnovené vojenské přítomnosti v Evropě šly miliardy dolarů.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.