Když Jana Nosková onemocněla roztroušenou sklerózou a epilepsií, ztratila cit v obou nohách. Její roční syn se zrovna učil chodit, zatímco ona to zapomínala. Byl to pro ni nesnesitelný pocit. Biologická léčba byla v začátcích a prognózy nebyly příliš dobré.

"Sahala jsem si na nefunkční nohy a modlila se, abych mohla ještě někdy chodit. Vzpomínka na to mě zvedne z gauče vždy, když se mi nechce jít běhat," říká 33letá specialistka marketingu, které právě tento sport pomohl vyrovnat se s těžkou nemocí.

S běháním začala necelý rok po diagnóze. Kvůli prvotní léčbě vysokými dávkami kortikoidů a zajídání sebelítosti se dostala na váhu 100 kg a začala brát léky na vysoký tlak. "Zlobila jsem se na sebe, jak vypadám a jak příšerně se cítím, protože jsem se o sebe nestarala. A tak jsem jednoho dne vyběhla. V teniskách, nefunkčním oblečení a za tmy, aby mě nikdo neviděl," líčí Nosková.

Začátky byly složité, protože kvůli nadváze a vyššímu tlaku neměla Nosková žádnou kondici ani sebevědomí. Neuběhla v kuse ani 300 metrů, postupně se ale její běhy stávaly plynulejšími a delšími. "Dostavila se naprosto nečekaná závislost, protože mi to pomáhalo hlavně psychicky. Po devíti měsících tréninků jsem si troufla na první závod a uběhla 10 kilometrů za hodinu. Cítila jsem se jako královna a byla jsem na sebe hrozně pyšná, mimo jiné i za to, že jsem už po pár měsících výrazně zhubla a mohla vysadit všechny léky na tlak," říká běžkyně.

Nejtěžší pro ni bylo přijmout, že není jako ostatní běžci. Rychleji se unaví a jakýkoliv úraz se jí vlivem biologické léčby hojí celou věčnost. Zpočátku také v důsledku nemoci často padala.

"Běh mi pomohl přijmout nemoc jako svou součást, ne jako protivníka. Došlo mi, že s ní strávím zbytek života a musím na to brát ohled. To ale neznamená, že nemůžu běhat a závodit. Hrozně mě zajímalo, kde budou mé limity, a tak začal můj osobní závod sama se sebou," líčí Nosková.

Běhání několikrát vzdala, ať už kvůli únavě či zranění. Vždy se k němu ale vrátila. Při běhu se prý cítí, jako by nikdy nebyla nemocná a jako by neexistovaly žádné starosti. Připadá si díky tomu víc v pohodě než většina jejích zdravých známých.

Vybrané běžecké seriály

RunCzech

Jeden z nejznámějších běžeckých seriálů v Česku. Každý rok se na něj hlásí desetitisíce startujících.

Termíny závodů pro rok 2019
6. dubna – Sportisimo 1/2 Maraton Praha
5. května – Volkswagen Maraton Praha
18. května – Mattoni 1/2 Maraton Karlovy Vary
1. června – Mattoni 1/2 Maraton České Budějovice
15. června – Mattoni 1/2 Maraton Olomouc
25.–27. června – O2 Pražská štafeta
7. září – Birell Grand Prix Praha
21. září – Mattoni 1/2 Maraton Ústí nad Labem
5. října – Liberec Nature Run
1. prosince – Sorrento–Positano, Itálie

Night Run

Série běhů, které probíhají v noci. Účastníci musí mít na hlavě během celého závodu připevněnou čelovku.

Termíny závodů pro rok 2019
13. dubna – Ostrava
27. dubna – Hradec Králové
18. května – Brno
25. května – Liberec
10. srpna – Most
14. září – Praha
5. října – České Budějovice
19. října – Olomouc

RunTour

Seriál městských závodů, kde tratě vedou historickým centrem, lesem, kolem přehrady i industriálním prostředím Vítkovických železáren.

Termíny závodů pro rok 2019
27. dubna – Ústí nad Labem
11. května – Brno
8. června – Ostrava
13. července – Liberec
24. srpna – Olomouc
12. října – Praha
9. listopadu – Pardubice

Běhej lesy

Závodníci si užijí 80 procent trasy na měkkém povrchu, závody se totiž konají v přírodě.

Termíny závodů pro rok 2019
27. dubna – Lednice
18. května – Karlštejn
1. června – Vysočina
22. června – Slavkovský les
20. července – Brdy
10. srpna – Bílá
31. srpna – Jizerská
14. září – Boletice

"Když běhám, svět kolem stojí. V hlavě řeším jen došlap, nádech, výdech, úsměv. Miluji běhání na sněhu, v dešti, v přírodě. Je to má terapie a vím, že i když vyrazím ven sebevíc naštvaná, domů už se s tím nevrátím. Běh mi pomáhá, i když mám občasné bolesti nebo křeče, které s roztroušenou sklerózou souvisí," popisuje Nosková.

V zimě je kvůli snížené imunitě často nemocná, a tak běhá méně, než by ráda. Jinak zvládá 50 až 60 kilometrů týdně. Po necelých dvou letech díky poctivé přípravě a špičkovému trenérovi uběhla půlmaraton za hodinu a 35 minut a měsíc nato neplánovaný maraton za tři hodiny a 26 minut.

"Miluji tu atmosféru, kdy stojím na startu s tisíci podobnými blázny, srdce mi buší, jako bych už hodinu běžela, a všichni v tichosti čekáme na jediný výstřel. Je to, jako bych roztáhla křídla, do cíle dorážím absolutně šťastná, že jsem to zase zvládla," líčí.

Za osobní úspěch považuje svůj první horský ultramaraton Jizerská 50 run, který absolvovala loni. "Doběhla jsem v příšerném čase přes pět hodin a v ještě příšernějším stavu, ale bylo to úžasné. V cíli jsem brečela, protože jsem překonala samu sebe několikrát a byla jsem doopravdy ráda, že jsem to nevzdala," vypráví běžkyně.

V budoucnu by chtěla zkusit nějaký zahraniční závod a trasu přes 50 kilometrů. "Mé sny už nejsou tak o rychlosti, jako spíš o vzdálenosti. Ráda bych běhala, dokud to půjde. A až to nepůjde, udělám radost rodičům a dodělám si vysokou školu. I když upřímně doufám, že budu běhat do posledního dechu, abych nemusela," směje se Nosková.

"Do 52 let jsem žil pekelný život"

Běhání je terapií i pro Tomáše Staňka. Na schůzku přichází ve sportovním oblečení a s chytrými hodinkami na ruce. "Hned po rozhovoru si jdu ještě zaběhat," říká 55letý doručovatel zásilkové služby PPL. Málokdo by na něm poznal, že jde o bývalého vězně, který si prošel závislostí na alkoholu a drogách. Už tři roky abstinuje a stejnou dobu také běhá. A právě běhání mu pomohlo vrátit se zpět do normálního života.

Jeho problémy začaly alkoholem a pokračovaly drogami. Přestal chodit do práce a začal krást. Nakonec se dostal až do vězení, kde byl několikrát a celkem tam strávil asi šest let. Manželka se synem od něj kvůli pití odešla už v roce 1995 a později s ním kontakty přerušil i zbytek rodiny a kamarádi.

"Prošel jsem si pekelným životem, který jsem si sám zavinil. Byl jsem několikrát na léčení, ale pokaždé jsem do toho spadl znovu. Když jsem vyšel z nařízené ústavní léčby, první, co jsem udělal, bylo, že jsem si šňupnul. Myslel jsem si, že už se z toho nikdy nevyhrabu," vypráví Staněk.

Nakonec se mu v 52 letech podařilo najít práci v pneuservisu a vydržel několik měsíců abstinovat. Když jeho rodina viděla, že se snaží, obnovila s ním kontakt. "Byl jsem u bráchy na chalupě a on mi navrhl, jestli s ním nechci běžet jeden desetikilometrový závod. A já řekl: Proč ne," líčí Staněk.

Jednoho dne si tak v půl šesté ráno obul tenisky a vyběhl na pole. "Všechno mě bolelo, ale na konci jsem se cítil neuvěřitelně nabuzený. Myslel jsem si, že pak v práci budu unavený, a ono to bylo přesně naopak. Trpěl jsem psychickými problémy − a najednou se to všechno začalo uvolňovat a bylo to velmi očistné. Hrozně mě to nakoplo dopředu," popisuje bývalý vězeň.

Nikdy předtím u žádného sportu nevydržel dlouho, ale běh ho uchvátil. Na svém prvním desetikilometrovém závodě nakonec o chlup předběhl bratra. "Běželo to kolem šesti až sedmi tisíc lidí a ta atmosféra byla neuvěřitelná. Tak už jsem u toho zůstal," říká běžec.

Následovaly další závody, půlmaratony, série Běhej lesy či štafetový běh Vltava Run. "Letos v říjnu chci v Třeboni absolvovat svůj první maraton," plánuje Staněk. Pravidelně se účastní také Běhu se žlutou stužkou, který upozorňuje na téma obtížné zaměstnatelnosti lidí s trestní minulostí.

Běhá asi čtyřikrát týdně trasy dlouhé zhruba 10 kilometrů. Vyráží za každého počasí a zimu, déšť a bláto má paradoxně nejradši. "Mám pomalu víc oblečení a bot na běhání než toho normálního," směje se.

Rád by přitom k běhání motivoval i další lidi, kteří si prošli vězením či závislostí. "Pro mě je to smysl života. Když mi něco nejde nebo mě něco naštve, jdu si zaběhat a přejde to. Dlouho jsem bral antidepresiva, a teď už je i díky pohybu vůbec nepotřebuji. A alkohol a drogy už mi taky nic neříkají. Dnes nechápu, jak jsem mohl být tak blbý. Přišel jsem o rodinu a o krásné chvíle, které už nejdou vrátit. Ale život jde dál a člověk se s tím musí naučit bojovat," říká Staněk.

Jak porazit černého draka

Díky běhání přestal pít i spisovatel Josef Formánek, který o své zkušenosti s léčením napsal knihu Úsměvy smutných mužů. K běhání ho inspiroval jeden ze spolupacientů, kterého potkal v léčebně, ale v tu dobu zůstalo jen u úvah. Nicméně když za ním o něco později přišla televizní produkce a nabídla mu účast v reality show o běhání Parta Maraton, neváhal. "Okamžitě mi blesklo hlavou, že to je poslední šance, která mě může opravdu donutit něco udělat s černým drakem závislosti a též s mým do té doby zanedbávaným tělem," vypráví Formánek.

Během natáčení pořadu se spolu s dalšími začátečníky po osm měsíců připravoval na maraton. "Brzy jsem si začal připadat, že jsem se upsal naprosto bláznivému a ne­reálnému nápadu. Často se mi moc nechtělo a musel jsem se dokopat k tomu, abych se oblékl do sportovního. Jakmile jsem ale vyběhl ze vrat, musel jsem se své nechuti smát. S každým dalším tréninkem jsem si říkal, že na tom vlastně není nic těžkého," říká spisovatel.

Těsně před maratonem si ale při tréninku natrhl sval a bál se s nepříjemnou bolestí běžet celých 42 kilometrů. "Pomohl mi můj běžecký guru, ultramaratonec Miloš Škorpil, který mi řekl, že je to jen v mé hlavě, ať na to nemyslím. A tak jsem se rozhodl celý závod meditovat. Soustředil jsem se na přítomný okamžik, svou vnitřní sílu a dech. Byla to ta nejdelší meditace v mém životě. Opravdu jsem pak nevnímal žádnou bolest, jen mě tam občas píchlo. Po doběhnutí to přestalo úplně," líčí 49letý Formánek.

Běhání zůstalo jeho vášní dodnes. Dobíjí ho dobrou náladou, pomáhá mu cítit se lépe, zhubl a připadá si vyrovnanější. "Hlavně od té doby zmizely všechny myšlenky na alkohol jako na něco, co mi pomáhá od stresu. Běhání mě totiž bezpečně zbaví jakéhokoliv vnitřního pnutí. I žena, když vidí, že jsem mlčenlivější než obvykle, se ptá, jestli si nechci jít zaběhat," říká spisovatel.

Běhá dvakrát až třikrát týdně, podle času šest či deset kilometrů. Při běhání zároveň medituje a po něm se pokaždé otužuje, ať už koupáním v ledové vodě, nebo studenou sprchou. "Po téhle rutině se vždy cítím jako znovuzrozený. Dodává mi to duševní i fyzickou svěžest," popisuje Josef Formánek.

Dnes už nezávodí a běhá jen pro radost z pohybu na čerstvém vzduchu, z pocitu svobody z běhání v tichém lese, z nabyté volnosti a z vykročení z denních povinností a zbytečného kolotoče myšlenek.

Život jí zachránili maratonci

Běh se stal osudovým i Ireně Ellis, která si v minulosti několikrát chtěla vzít život. Když chtěla skočit z útesů křídového mysu Beachy Head nad kanálem La Manche, její plány přerušil maraton, který se v místě konal. Nechtěla běžcům zkazit závod, a tak se zase vrátila domů. Jako poděkování této náhodě se pak sama rozhodla maraton běžet.

"V dětství jsem se věnovala orientačnímu běhu a v dospělosti jsem se k běhání, tentokráte bez mapy, vracela vždy v dobách, kdy bylo hůř. Hledala jsem v něm cestu k sobě," říká 38letá výtvarnice, galerijní pedagožka a překladatelka žijící ve Velké Británii.

V roce 2010 se zúčastnila tréninku na pražský maraton pod vedením ultramaratonce Miloše Škorpila v rámci akce PIM Wo­men's Challenge. V důsledku braní psychofarmak měla 30 kilo nadváhy a chtěla se dostat zpátky do formy.

"Začínala jsem pomaloučku polehoučku. Trénovala jsem skoro každý den. Postupně jsem sílila a uběhla delší a delší trasy. V jednu chvíli jsem kvůli psychickým problémům nezvládla plnit tréninkový plán. Ale zjistila jsem, že i drobné výklusy mi pomáhaly se zpevnit, když jsem byla z nejhoršího venku," líčí Ellis.

Během maratonu pak měla krizi na třicátém kilometru. "Překonat ji mi pomohla vzpomínka na tátu, který nás se sestrami vedl k orientačnímu běhu. Motivoval mě také můj tehdejší přítel, který celou mou trasu fotograficky dokumentoval, vždy na mě někde nečekaně mával a později se mnou poklusával a povzbuzoval mě," vypráví Ellis.

Do cíle nedoběhla, ale došla ve chvíli, kdy už pořadatelé pomalu balili. Její indiánský běh viděl jeden Ind, a tak jí dal svou medaili a řekl: Keep going, tedy nevzdávej to, pokračuj. "Do cíle jsem dorazila po limitu, jako poslední, nicméně se skvělým pocitem. Věděla jsem, že už dám všechno. Na cílové fotografii jsem poněkud zničená, ale šťastná," říká výtvarnice.

Příliš tehdy sice neshodila, protože se ukázalo, že nadbytečná kila jsou skutečně vázaná na medikaci, ale nabrala svaly a hlavně se cítila lépe. "Zjistila jsem, že nemusím utíkat, ale běžet. Když jsem ráno vyběhla s broukem v hlavě, většinou se to během mírného joggingu setřepalo a usadilo. Uvědomila jsem si, že nejde o rychlost, ale o kvalitu běhu a prožívání," líčí Ellis.

Postupně sice ze zdravotních důvodů vyměnila běh za chůzi, tanec a jógu, ale pokud jí to zdraví dovolí, ráda by časem zase vyběhla. "Až postupně vysadím veškerou medikaci, budu snad zase silnější a lehčí a třeba se k tomu s radostí vrátím. Jednoho dne bych si chtěla 'zatančit' Beachy Head Marathon, který mi v minulosti zachránil život. Jen tak pro radost a jako díkůvzdání. Jsou tam krásné výhledy na moře. Možná si s sebou vezmu barvy a cestou budu malovat," říká umělkyně.

Související