Soumrak "majitelů Ukrajiny". Síla tamních oligarchů je nenávratně pryč, i tak se ale drží zuby nehty a chtějí ovlivnit prezidentské volby

Byl chladný říjnový podvečer roku 1995. Probíhal první poločas fotbalového utkání mezi doněckým Šachtarem a Tavrijou ze Simferopolu. Z VIP tribuny sledoval utkání, obklopen bodyguardy, majitel doněckého klubu Achat Bragin, v jistých kruzích známý spíše jako Achat Řek. Náhle se rozlehl výbuch, který zabil skoro všechny návštěvníky VIP zóny. Měl takovou sílu, že Bragina identifikovali jen podle masivních zlatých hodinek, jež exploze téměř nepoškodila. Atentátník nebyl nikdy odhalen, jakkoliv pamětníci tvrdí, že v následujících chaotických měsících mizeli různí lidé, jejichž těla se pak nacházela na důlních haldách po celém Donbasu. Achat Bragin začínal jako řezník, ale koncem 80. let byl považován za šéfa největší doněcké tržnice. To bylo v dobách, kdy Sovětský svaz pomalu mířil ke svému konci, prostředí zcela prolezlé organizovaným zločinem. Pár měsíců po jeho smrti se majitelem Šachtaru stal Rinat Achmetov, který shodou okolností kdysi začínal ve stejném řeznictví jako Bragin.

Achmetovovu minulost si jen málokdo připomínal v roce 2012, když coby uhlazený byznysmen sledoval semifinále mistrovství Evropy mezi Portugalskem a Španělskem. Zápas probíhal v supermoderní Donbas Areně, prvním fotbalovém stadionu ve východní Evropě, který UEFA zařadila do pětihvězdičkové kategorie. Rinat Achmetov tu byl v roli hostitele, stadion mu patřil: investoval do něj 175,8 milionu eur. Mohl si to dovolit, časopis Forbes hodnotu Achmetovova majetku ten rok odhadoval na 16 miliard dolarů. Někdejší řezník s ostrými lokty se změnil ve velmi úspěšného byznysmena západního střihu, který si najímal západní manažery a své lidi posílal studovat na nejprestižnější světové školy MBA. A také si najímal západní právníky, kteří se úspěšně soudili se světovými i ukrajinskými médii, když tvrdila, že má Achmetov cokoliv společného s organizovaným zločinem.

Podle ruského vzoru

Fenomén oligarchů se zrodil v chaotických dobách rozpadu Sovětského svazu. Plánovaná ekonomika se zhroutila a ředitelé obřích fabrik se náhle ocitli ve vzduchoprázdnu. Co dělat v tržních podmínkách, neměli tušení, rychle tak byli smeteni novými podnikateli. Ti využili svých kontaktů, ať již v mocenských, nebo kriminálních strukturách, a ovládli ziskové části podniků. Tito zbohatlíci záhy pochopili, že potřebují také politickou moc.

Totéž se dělo v celém postsovětském prostoru, ale nejvíce v Rusku. Snad nejslavnějším ruským oligarchou byl Boris Berezovskij. Bývalému fyzikovi se podařilo v polovině 90. let ovládnout automobilku Avtovaz, přesněji její prodejní část. Tak to ostatně měl rád: obvykle nevlastnil v podnicích většinu, měl jen minoritní podíl, ale vždy kontroloval finanční toky. Jeho oblíbeným majoritním vlastníkem byl stát, jehož představitele dokázal různými způsoby přesvědčit, aby mu šli na ruku. Aktivně se účastnil politiky a vytvářel kolem sebe auru člověka, který je schopen zařídit téměř cokoliv. Především díky svým kontaktům na dceru prezidenta Borise Jelcina Taťjanu Ďjačenkovou pomohl přesvědčit nemocného ruského prezidenta, že málo známý šéf tajné služby FSB Vladimir Putin bude tím správným nástupcem. Ten se ovšem po nástupu do funkce Berezovského zbavil jako prvního.