Už to tak bývá, že z politika nakonec zůstane v paměti jedna jediná věta. V případě odcházejícího předsedy lidovců Pavla Bělobrádka to zřejmě bude výrok pojednávající o tom, že "lidovci už nechtějí být tím poštěkávajícím šestiprocentním ratlíkem, chtějí být vůdčí, rozhodující silou". Bělobrádek tuhle větu pronesl, když zdůvodňoval pokus o volební spojenectví se starosty v minulých sněmovních volbách. Spojenectví jak známo zkrachovalo. A lidovci se stali ještě o něco menším ratlíkem − měřeno volebním ziskem je jeho "koeficient" aktuálně 5,8 procenta. Bělobrádkova věta má ale i jiný než pouze anekdotický rozměr. Je dokonalým vystižením dvojjediné esence KDU-ČSL: na jedné straně limitovaný okruh voličů, na straně druhé věčná ambice přerůst sami sebe. Bělobrádek na brněnském sjezdu odchází − a objektivně vzato jako úspěšný předseda, který stranu vytáhl ze stavu blízkého klinické smrti −, ale pocit nenaplněných ambicí ve straně evidentně zůstává. Mají lidovci, kteří letos slaví sto let existence a optimisticky říkají, že načínají další stovku, šanci, že se jim konečně podaří překročit vlastní stín?

Cesta lidovců od desíti k pěti

Je nepochybné, že pokud jde o dobu největší slávy, musí se KDU-ČSL dívat do minulosti. Celé období první republiky na tom byli lidovci lépe než dnes. Ve volbách získávali mezi osmi a deseti procenty hlasů − v těch vůbec prvních, v roce 1920, měli dokonce 11,3 procenta − a byli pevnou součástí takřka všech prvorepublikových vlád. Díky koaličnímu potenciálu dokázali prosazovat program a uplatňovat vliv mnohem více, než to odpovídalo volebnímu zisku. Jejich zakladatel a předseda Msgr. Jan Šrámek má na kontě naprosto impozantní výčet pozic. Byl postupně ministrem železnic, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pošt a telegrafů, sociální péče a na závěr ministrem pro sjednocení zákonů a organizaci správy Československa (ano, takové ministerstvo existovalo). Byl i předsedou exilové londýnské vlády a po válce, do roku 1948 vicepremiérem.

Také po pádu komunismu lidovci mířili vysoko. V devadesátých letech se pevně usídlili ve vládách a vyvrcholením úspěšného období byl volební zisk devíti procent v roce 1998 na závěr éry předsedy Josefa Luxe. "Ten byl nejúspěšnějším polistopadovým předsedou KDU proto, že byl schopný udržet přízeň nejen konzervativních, ale i liberálnějších voličů. Bylo důležité, že měl vizi 'třetí síly', což tehdy znamenalo pozici mezi pravicovou ODS a levicovou ČSSD," říká specialista na politický katolicismus z Masarykova ústavu Akademie věd Michal Pehr.

Pak přišel ještě lidovecký volební úspěch v roce 2002 v rámci koalice s Unií svobody, ale poté už nastalo střídavě oblačno. Na angažmá ve dvou vládách vedených ČSSD to ještě stačilo, ale pokud jde o volební výsledek, šlo to s lidovci trendově z kopce − měřeno procenty, od sedmi k pěti. Jednou dokonce vypadli ze sněmovny a Pavel Bělobrádek měl co dělat, aby je vrátil v roce 2013 zpět. Není divu, že dnes, kdy lidovci v preferencích často opět hledí na pětiprocentní hranici zdola a jejich deset poslanců posedává v opozičních lavicích, se nostalgické vzpomínky na doby slávy prolínají s představami, jak se dostat na politickém žebříčku o hodně výš.

"Strana pro ty, kteří chodí do kostela"

Jenže je něco takového vůbec možné? Poctivě řečeno, pokud se budou lidovci pokoušet dostat "nahoru" svépomocí, je v současné době úspěch krajně nepravděpodobný. "Zásadně se mohli prosadit v roce 1990. Tehdy měli šanci stát se stranou, která mohla mít širší esprit. Vznikalo politické spektrum a lidovci mohli být těmi, kteří nabídnou to, co nabízí CDU v Německu. Tedy spojení křesťanů, liberálů, konzervativců, které nebude fixováno striktně na katolický segment voličů. Tehdy se to ale nepovedlo a dnes už česká politika vypadá úplně jinak," vysvětluje politolog brněnské Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Co brání lidovcům v tom, aby oslovili širší okruh voličů, jaké extrémy se najdou i mezi stranickými funkcionáři, co by mohla přinést spolupráce s ODS a jak je vlastně pravděpodobná.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru