S velkým znepokojením zaznamenávám, že v poslední době se opět oživila diskuse o zavedení zvláštní sektorové daně na banky. Jestli se na tom dá něco ocenit, pak snad jedině to, že ti, kteří si s touto myšlenkou pohrávají, alespoň upřímně přiznávají, že potřebují peníze na své výdajové rozpočtové ambice.

Ale tím ocenění končí a pak už nelze jinak než se odvolat na klasika teoretické ekonomické literatury, který se vyjádřil zhruba v tom smyslu, že mezi špatným a dobrým ekonomem je největší rozdíl v tom, že zatímco ten špatný vidí jen bezprostřední účinek přijatého opatření, ten dobrý zvažuje i ty odvozené účinky tohoto opatření, které mohou nastat v budoucnu. A že těch odvozených nebude málo, přičemž ani jednomu z nich nepůjde přiřadit plusové znaménko (!): vyšle to varovný signál o stabilitě podnikatelského prostředí a o rovnosti podmínek pro podnikání, udělá to škraloup na naší mezinárodní reputaci investičně přitažlivé země, poškodí to růstové vyhlídky ekonomiky a v neposlední řadě se to v budoucnu projeví na růstu nezaměstnanosti.

Summa summarum: zavedení bankovní daně poškodí českou ekonomiku. A bylo by férové si připustit, že bankovní daň, nebo alespoň její převážnou část, stejně v konečném důsledku zaplatí ten, v jehož jménu je vlastně vzývána − řadový daňový poplatník. Že toto vše ve střednědobém i dlouhodobém horizontu státnímu rozpočtu nepomůže, ale nejspíše mu to ublíží, je nasnadě. A už to vůbec nevyřeší narůstající strukturální problémy veřejných financí, které jsou a s postupem času čím dál více budou řádově větší než jakýkoliv výnos z případně zavedených sektorových daní. To není nutné připomínat.

Jsem ten poslední, kdo by odmítal uznat, že ti, kteří daň navrhují, to nemají lehké, a chápu, že mají svou odpovědnost. To však neznamená, že máme pustit ze zřetele, jaké problémy tímto opatřením přichystáme budoucím daňovým poplatníkům.