Umí rozpoznat a obdivovat krásné věci, ale umí s nimi také pracovat. Ve svém rozlehlém bytě na Malé Straně, který mnozí považují za kabinet kuriozit, se stal také citlivým kurátorem vlastní sbírky. Umí instalovat věci v zajímavých konfrontacích, umí spojit takzvané nízké umění s vysokým, vytvořit divácký zážitek jako v muzeu. V jeho bytě si člověk nepřipadá jako v Praze, ale spíš jako v benátském Palazzo Fortuny, jehož je mimochodem pan Oldřich Uttendorfský mecenášem jakožto člen spolku Inspiratum.

Jak se vlastně vaše sbírka ocitla v Praze? Většinu svého života jste přece prožil v Nizozemsku.

V tom sehrálo roli mnoho faktorů, především to, že po revoluci jsem již mohl navštěvovat Českou republiku. Do té doby jsem ji moc dobře neznal, nenarodil jsem se tady, nechodil do českých škol, a dokonce do roku 1989 jsem byl persona non grata. Teprve po revoluci jsem přijel poprvé do Prahy, seznámil jsem se s panem prezidentem Havlem a jeho ženou Olgou, začal jsem působit v její nadaci a byl jsem jmenován prvním českým honorárním konzulem v Nizozemsku. Víc a víc se mi začínala líbit Praha a také český venkov, a tak když jsem v Holandsku po 25 letech ukončil své povolání gynekologa-porodníka, přestěhoval jsem se do Prahy a má sbírka se mnou.

Vyprávějte mi o kořenech vaší sběratelské vášně. Vidím tady mnoho exotických artefaktů.

Myslím, že kořeny různých životních potenciálních schopností jsou již při početí dané genetikou, ale poté je nesmírně důležitá výchova a výuka. Aspoň do doby, než člověk sám musí převzít kormidlo a najít tu správnou cestu do přístavu, který si vybral nebo který mu je určen. V mém případě jsem přesvědčen, že kořeny mé sběratelské vášně tkví právě ve výchově a výuce. Měl jsem štěstí, že obojí bylo na velice dobré úrovni.

K umění vás vedli rodiče?

Jak jsem již zmínil důležitost výchovy, tím myslím hlavně rodiče a učitele na základních školách, kteří v tom hrají hlavní roli. Narodil jsem se v Batávii v Indonésii v roce 1945 a chodil jsem tam do holandské základní školy. Doma jsme mluvili česky, ve škole holandsky a se služebnictvem indonésky. Rodiče nebyli bohatí, umění jsme doma moc neměli, ale měli jsme hodně knih, časopisů a všude hrála klasická hudba. Oni mně a mojí sestře poskytli kvalitní výchovu i tím, že podporovali moji zvědavost a nevadilo jim, že jsem se pořád ptal proč. Už od mládí jsem porovnával jednu věc s druhou, chtěl jsem vědět, proč je něco hezčí a lepší než to druhé. Byl jsem veden k tomu, všímat si všeho možného, což vlastně znamená dobře používat oči, rozhlížet se a mít svůj názor. To mě naučili právě rodiče a první učitelé.

Jistě také hrálo velkou roli, že jsme každých pár roků jezdili z Indonésie do Evropy na velkou tříměsíční dovolenou, a to tenkrát na velké lodi, kterou cesta trvala asi pět týdnů. Od svých tří let až do jedenácti jsem měl možnost všímat si rozdílných kontinentů, jejich flóry a fauny, různých vůní a jídla, různých barev, slonů v Indii, velbloudů v Egyptě, velryb a tučňáků v Jižní Africe, koček v Benátkách a nakonec krav v Holandsku. Myslím, že tato diverzita se v mozku mladého člověka někde uloží a může ji později použít.

Oldřich Uttendorfský (74)

lékař, diplomat a sběratel umění

◼ Narodil se v roce 1945 v Indonésii českým rodičům, kteří tam odešli pracovat do továrny Tomáše Bati.
◼ Studoval na katolické internátní škole v Nizozemsku, kde se později stal doktorem medicíny.
◼ Více než dvacet let působil na klinikách v Nizozemsku a Spojených státech, působil jako honorární generální konzul ČR v Nizozemsku. Dnes je honorárním konzulem Monaka v ČR.
◼ Hovoří sedmi jazyky, miluje operu a je vášnivým sběratelem převážně asijského umění, starožitností a naturálií.

A jak vás ovlivnilo vzdělání?

To pokračovalo na střední škole. Musel jsem odjet do Nizozemska, rodiče mě dali na přísný katolický internát se sedmiletým gymnáziem, kde byly dost tvrdé podmínky: malé ložničky bez dveří, jenom se záclonkou, tvrdá postel, teplá voda jenom dvakrát týdně na sprchování, žádné topení v ložnicích ani v zimě, ve třídách, jídelně a kostele bylo 18 stupňů a hlavními úkoly byly poslušnost, učení a modlení. Tehdy bych to asi neřekl, ale dnes si myslím, že to stálo za to. Za celých sedm let jsme mohli jít domů nanejvýš na osm až deset týdnů za rok, nesměli jsme jinak ani ven do města, pořád nás sledovali, opravovali a vzdělávali. To vzdělání bylo skvělé, nejen jazyky, dějepis, matematika, přírodopis, ale také umění, hudba, film, divadlo, sporty, náboženství, politika, debatování. O různých tématech přednášeli lidé z venku − kurátoři z muzea, ředitelé aukčních síní, politici, členové orchestru, učitelé z filmové akademie. Navíc byla k dispozici velká, dobře vybavená knihovna. Maturovali jsme ze 14 předmětů, písemně i ústně. Dovedete si představit, že když po těch sedmi letech, pokud vám to aspoň trochu myslí, vyjdete z té klece kláštera, jste dobře vybaveni na další životní etapu, za kterou už jste ale sami zodpovědní.

Tedy abych odpověděl na vaši otázku, k umění mě začali vést rodiče, kteří mě vychovali k tomu si všímat, dívat se, divit se a být zvědavý. Potom pokračovali další učitelé na internátě, kteří nás učili rozeznávat vše zajímavé okolo nás. To poté pokračovalo na vysoké škole, což v mém případě znamenalo dalších sedm let na katolické univerzitě v Nijmegenu, fakultě medicíny, kde samozřejmě už naráz bylo vše jinak. Tam se mi otevřela první možnost využít svoje znalosti, zvědavost a další vlastnosti, které jsem se dříve naučil. Myslím tím například zápůjčku prvního obrazu, zakoupení prvního uměleckého předmětu a podobně.

Chcete říct, že jste začal sbírat umění už jako student?

Ano. Můj zájem o sběratelství se začal rozvíjet už na tom internátě, kde byly různé malé sběratelské kroužky − známek, mincí, sáčků cukrů, krabiček od sirek, fotek a podobně. Vyměňovali jsme si věci, kupovat nebo prodávat bylo zakázáno, peníze jsme ani mít nesměli. Bylo zajímavé už tehdy si všimnout, že každý z nás má jiné zájmy, jednomu se líbí to a druhému ono, jeden to chce vlastnit, druhému stačí to vidět a číst si o tom. Tenkrát jsme sice věděli, čemu se říká umění, co jsou zajímavé obrazy a další předměty, dokonce jsme věděli, kolik stojí, ale nic jsme ještě nesbírali, nekupovali, neměli jsme ani haléř, nesměli jsme ven, tak jsme to znali jenom z knih a katalogů. Už tehdy mě zaujaly věci od různých kmenů a kultur a tvorba Jeana-Jacquesa Rousseaua. Ale první možnost začít sbírat umění jsem měl až na univerzitě. Jako studentovi se mi naráz otevřel ten velký svět, hospody, kavárny, koncerty, divadlo, obchody, galerie, okolní města. Moc peněz nebylo, jen z přivýdělků na brigádách, ale v Holandsku už v té době existovala možnost zapůjčit si umění za malý měsíční poplatek, a když si to zájemce potom chtěl zakoupit, musel jen trochu připlatit.

V době studií jsem nebydlel na koleji, ale u jednoho bohatého Holanďana, který měl nádhernou velkou vilu s parkem na krásném místě a byl vášnivým sběratelem obrazů a soch. V domě nebylo jediné místo bez nějakého překrásného obrazu nebo předmětu, v parku stály sochy a měl také neuvěřitelně zajímavou velkou knihovnu. Navíc měl všude lahve nejlepšího francouzského vína, které dovážel ze svého domu v Nice, kam každý měsíc létal na odpočinek. Ten pán byl trošku divný, ale zajímavý. On mě bral jako hlídače svého majetku, já jsem za to mohl využívat celý dům, trávil jsem čas v jeho knihovně, obklopen nejvzácnějším uměním. Ať chcete, nebo ne, tato zkušenost také musí něco dobrého zanechat. Jeho sbírka mi jistě otevřela oči ještě víc, jeho knihy mi moc pomohly, jenom to víno jsem se dodnes pít nenaučil, a to prý bylo tak vzácné a dobré. To vše se rovněž váže k začátku mého sběratelství, ale také hlavně k období, které výrazně obohatilo moje znalosti. Podobně jako další éra mého života, když jsem po sedmiletém studiu medicíny v Nijmegenu šel ještě na další sedmiletou lékařskou specializaci gynekolog-porodník na Univerzitu v Amsterdamu a z toho část, rok a půl, jsem byl na Columbia University a v nemocnici Mount Sinai v New Yorku.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • V placené části se dočtete, jak Oldřich Uttendorfský vybudoval svou sbírku, jakým uměleckým tématům se ponejvíce věnuje a co má se sbírkou v plánu.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.