Platy šéfů největších světových korporací opět míří vzhůru a potřetí v řadě překonaly rekordy. Dá se proti tomu něco namítat? Světovým burzám se poslední roky daří, firemní zisky utěšeně kynou a akcionáři si (bráno za delší období eliminující korekce trhu) přicházejí na své. Americká ekonomika − zde je nejvíce veřejně obchodovaných firem, a tudíž i otevřených ohledně platů vedení, proto je řeč především o ní − si stojí dobře, příjmy rostou i běžným zaměstnancům. Tak proč se dívat úkosem zrovna na platy šéfů?
Zádrhel však už můžeme vidět v míře a také "automatismu", s jakým se nejvyššímu managementu přidává. Podle nejnovějších a ještě neúplných dat, která shromáždil deník Wall Street Journal, loni typický (mediánový) příjem šéfů firem zařazených do indexu S&P 500 vzrostl o 6,4 procenta a je už spolehlivě nad hranicí milionu dolarů měsíčně. Za rok si tak polovina šéfů velkých firem přijde nejméně na 280 milionů korun. Ve stejném období typická hodinová mzda dělníka narostla jen o 3,5 procenta.
Nerovnost tak dál stoupá. Natolik, že už to znovu vzbuzuje nelibost. I v Americe, která si nikdy na velké rovnostářství nepotrpěla. "Nikdo na světě, ani sám Ježíš Kristus, by neměl (pro firmu) takovou hodnotu, aby byl placen 500krát lépe než typický zaměstnanec," komentovala Abigail Disneyová, sama multimilionářka, tahanice kolem platu šéfa firmy Disney, kterou zakládali její předkové. Námitky má i řada akcionářů, také proto, že platy často rostou i šéfům firem, kterým se zrovna nedaří. Příkladem může být Ford, jehož šéf Jim Hackett si polepšil o šest procent. Přitom automobilka prožila další špatný rok a akcionáři museli odepsat 40 procent své investice.
V Česku platy šéfů tak velké emoce nebudí. Proč vlastně? Nejspíš proto, že o nich moc nevíme. Firmy, i ty státní či polostátní, je vesměs zveřejňovat nechtějí. Vždyť Češi jsou mistři v závisti, zní v podtextu. Dává ale taková výmluva smysl ještě 30 let po převratu?
