O členství v NATO se zasloužil hlavně Václav Havel. Začal tlakem na odchod Sovětů a přesvědčil Západ, že rozšíření má smysl

Podle Globálního indexu míru, který každoročně zveřejňuje renomovaná australská organizace Institute for Economics and Peace, patří Česko mezi deset nejbezpečnějších států na světě. V Evropě se před nás řadí jen Dánsko, Rakousko a Portugalsko, Švýcarsko je až za námi.

Naše exkluzivní postavení ovlivňuje více faktorů − od geografie, kde těžíme z polohy uprostřed kontinentu, který není zmítán válkami, až po demografickou strukturu zajišťující vnitřní mír v civilizačně homogenní populaci. Dominantní vliv má ovšem fakt, že jsme členy NATO a že okolní státy jsou našimi spojenci. NATO je nejmocnější a nejúspěšnější vojenská aliance v moderních dějinách. Poskytuje nám bezpečnostní záruky, o kterých se našim předkům ani nezdálo. Právě si připomínáme, že jeho členy jsme už dvacet let. V současné diskusi je ale jen málo připomínán člověk, který se o naše záruky zasloužil zdaleka nejvíc: Václav Havel.

Havlovy zásluhy spočívaly hned ve trojí rovině. Zaprvé významně přispěl ke změně poměrů ve středu Evropy. Výchozí situace střední Evropy po roce 1989 nebyla jednoduchá. Dlouhodobý pobyt sovětských vojsk v éře komunismu vytvářel zdání, že středovýchodní Evropa je součástí zóny ruského vlivu. Západní diplomaté, kteří se soustředili na jednání o celkovém odzbrojení v Evropě, nebyli na radikální změny připraveni. Právě Havlův dialog se sovětským vůdcem Gorbačovem spojený se soustavným a cíleným tlakem na okamžitý odchod sovětských vojsk a zrušení Varšavské smlouvy coby nástroje sovětské dominance změnil pravidla hry. Poslední ruský voják odešel z našeho území v červnu 1991 a 1. 7. 1991 se v Praze a pod Havlovým předsednictvím Varšavská smlouva definitivně rozpustila. Diplomatická aktivita přinesla v rekordním čase výsledky a otevřela prostor k dalším krokům.