Ukrajina a NATO se potřebují. Už kvůli Rusku

Není tajemstvím, že téměř před 28 lety, kdy byla v Praze definitivně pohřbena Varšavská smlouva, zavládlo dokonce i na Západě přesvědčení, že mise NATO byla splněna a další existence této aliance postrádá logiku a smysl.

Iluze, že svět po rozpadu Sovětského svazu spěje k harmonii, ale trvala jen krátce. Rusko, které se po roce 2000 začalo vzpamatovávat z katastrofy, za kterou považuje zánik SSSR, se v souladu se svými imperiálními ambicemi vrátilo ke konfrontační politice, útokům na principy demokracie a novému přepisování hranic. Hybridní válka, kterou Rusko rozpoutalo proti civilizovanému světu, ukázala nejméně dvě zjevné skutečnosti.

Zaprvé: globální bezpečnost je v současnosti možná ještě ve větším ohrožení než v době studené války, zadruhé: ze všech bezpečnostních organizací je pouze NATO schopno těmto hrozbám adekvátně a efektivně čelit. Zároveň je to odpověď na otázku, proč se Ukrajina chce stát členem Severoatlantické aliance.

Vývoj našich vztahů s NATO prošel několika etapami. Před měsícem uplynulo 25 let od chvíle, kdy se Ukrajina jako první země bývalého SSSR − nepočítáme-li pobaltské státy − připojila k programu Partnerství pro mír. Ukrajina je jedinou partnerskou zemí NATO, která se zúčastnila všech hlavních aliančních operací a misí. Dokonce i dnes, kdy jsou ukrajinské jednotky nuceny bránit svoji zemi před ruskou agresí, pokračuje účast našich kontingentů v operaci Rozhodná podpora v Afghánistánu a v mnohonárodních silách KFOR v Kosovu.