Dám vám hádanku. Jsou tři kamarádi. Stojí v místnosti. Pavel, který je zadaný, se dívá na Kláru. Klára se ovšem dívá na Petra. Ten je nezadaný. Otázka je následující: vyplývá z předešlého tvrzení, že zadaný člověk se dívá na nezadaného? Ano, či ne? Co myslíte? Pokud uvažujete jako já, rychle si celou věc promyslíte a dospějete k jasnému závěru: nic takového z výše uvedeného nevyplývá. Víme, že Pavel je zadaný a Petr nezadaný, ale ani jedno z toho absolutně nic neříká o Kláře. Hotovo. Jenže jakmile jsem dospěl k výsledku, začal ve mně hlodat červ pochybnosti. To řešení vypadá až podezřele jednoduše. Není v tom nějaký chyták?

A tak jsem znovu vzal zadání a začal chyták hledat. Trvalo mi to pět minut. Nakonec jsem na to přišel. Trvalo to a bolelo to, ale o to víc jsem na sebe byl pyšný. Ono to řešení je trochu "za rohem". Nejde totiž jen o Kláru. Vlastně naopak, u Kláry je třeba začít. Jsou přece jen dvě možnosti. Buď je zadaná, anebo nezadaná. Jestli je zadaná a zároveň platí, že se dívá na Petra, pak tvrzení "zadaný člověk se dívá na nezadaného" platí. A když je nezadaná? Pak platí taky, protože na nezadanou Kláru se dívá zadaný Pavel. Je to skvělá hádanka, nemyslíte?

Vyšla minulý týden v londýnském deníku The Times. Byla součástí kvízu, který pro noviny připravil David Robson. Jedna z dalších úloh: Běžíte závod a podaří se vám těsně před cílem předběhnout závodníka na druhém místě. Jakou medaili získáte? (Správná odpověď je, že stříbrnou. Když předběhnete závodníka na druhém místě, doběhnete druzí vy.) Zmíněný kvíz měl, zjednodušeně řečeno, jediný úkol. Srazit hřebínek lidem, kteří si myslí, že jsou inteligentní. A mají to možná doloženo i nějakými daty, například změřenou hodnotou IQ.

Ne, nechci se pouštět do debaty o tom, nakolik je takzvané IQ relevantní. Je mi to celkem jedno, byť mi před dvaceti lety v testech naměřili hezkých 136 bodů. Není to zdaleka genialita, ale je to slušný nadprůměr, děkuju za optání. Tenhle článek ale není o tom, co to je inteligence, zda se dá kvantifikovat a jaké standardizované testy jsou pro to nejlepší. Je o tom, že objektivně existují lidé, kteří jsou chytřejší než průměr populace. Líp jim to myslí, jednoduše řečeno. Tento článek je ale také o tom, že to dotyčným lidem nemusí být vůbec nic platné. Nikdo neříká, že inteligence je k ničemu. Vůbec ne! Je to konkurenční výhoda. Když jste chytří, líp rozumíte světu a spousta věcí vám je jasnějších.

Abych si vypomohl metaforou: je to podobné, jako když máte auto se silným motorem. Stačí se dotknout plynového pedálu, a vyrazí kupředu. Je rychlejší a bezpečnější. Silný motor ale nezaručí, že když se posadíte za volant, nebudete se chovat jako pitomec. Naopak to zvýší pravděpodobnost, že to tak bude. Právě proto v silných autech umírá statisticky víc lidí než v průměrných. O tom je kniha Davida Robsona, která v Británii vyšla tento týden. Jmenuje se Past inteligence a má podtitul Proč chytří lidé dělají hloupé věci. Taky vám už někdy vrtalo hlavou, proč tolik nezpochybnitelně chytrých lidí − mimo jiné − popírá existenci člověkem způsobeného globálního oteplování, zpochybňuje benefity očkování nebo třeba věří na anděly? Robsonova knížka se na to pokouší najít odpověď.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Kteří geniální nostielé Nobelovy ceny posléze skončili u zcela obskurních témat.
  • Co ukázaly výzkumy ohledně chybování u lidí s běžným a mimořádným IQ.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se