Nahořklý bylinný likér amaro je pro Itálii stejně typický jako skútr Vespa, šikmá věž v Pise nebo režisér Federico Fellini. Na italském území po léta existují stovky značek − v mnoha případech to jsou speciality i docela malých kaváren či restaurací, vždy hrdě prezentované majitelem jako produkt vyrobený podle "staré rodinné tradice" a samozřejmě "bedlivě střeženého tajného receptu". Kromě myriády malých působí v Itálii ovšem i několik velkých hráčů. Jedním z nich je Averna, amaro původem ze Sicílie.

Jeho historie se rozvíjí od poloviny 19. století, kdy benediktinský páter Girolamo věnoval místnímu obchodníkovi s textilem Salvatoru Avernovi recepturu likéru jako uznání jeho mecenášských aktivit ve prospěch opatství Abbazia di Santo Spirito. Salvatore měl ovšem − řečeno dnešním slovníkem − jiné priority, takže s výrobou otálel a pustil se do ní až v roce 1868. Jeho amaro nejdříve stačila vypít rodina a její hosté, ale mezi světovými válkami už stála a dodnes stojí láhev Averny na kredenci snad každé rodiny na jihu země. Po válce pak působivá etiketa, dekorovaná řadou medailí z gastronomických výstav, oslovila svět.

Averna se od tradičních bylinných likérů poněkud liší. Zatímco na severu Itálie se tyto produkty vyznačují vyšším procentem alkoholu a zpravidla výraznou hořkostí, Averna překvapí uhlazeností, skoro něžností. Patrně za ní hledejme oněch 29 objemových procent alkoholu, jež nechtějí přehlasovat citrusovou vůni, která přichází ke slovu jako první, následována plejádou středomořských bylin a jemně aromatické pryskyřice. V chuti upoutá náznak lékořice v kombinaci se šťavnatostí pomerančů a delikátní textura − ten veledůležitý vjem, který identifikujeme ústy jako "strukturu nápoje".

Z hlediska gastronomické pozice je Averna bipolární. Vychlazená funguje jako aperitiv, nechlazenou ji oceníme v závěru menu jako alkoholem neomamující, plně funkční digestiv v kombinaci s kávou. Upřímně: jako každé amaro.