Představte si, že jste atlet nebo běžkař. Co byste řekli tomu, kdyby vám trenér začal zvyšovat tréninkové dávky na konci sezony? Nejste-li vyznavačem metody "co tě nezabije, to tě posílí", možná byste chtěli spíše trenéra, který největší objem zátěže směruje raději do přípravy před sezonou.

S ekonomikou je to podobné. Nyní, když přibývá známek ochlazení růstu, by se měla ekonomika tužit fiskální restrikcí a zvyšováním úrokových sazeb.

Veřejné finance jako celek problém nemají, loni dosáhly přebytku zhruba 1,5 procenta HDP. Samotný státní rozpočet ale nevypadá dobře. V únoru se 12měsíční deficit dostal na 43 miliard korun. A tak se začalo vymýšlet, kde škrtat a komu co vzít či zdanit. Když je ekonomika na vrcholu, rozdávají se dotace na jízdné a štědře valorizuje. Zpomalíme, začne se škrtat. To má logiku − cyklus je přece potřeba trochu podpořit.

Měnová politika se tradičně chlubí tím, jak je "vpřed hledící". Proto patrně začaly devizové intervence zhruba o rok později, než bylo žádoucí. O rok později, než bylo potřeba, skončily.

Není náhodou měnová politika už zase pozadu? Nebylo by lepší na hypotéky použít makroobezřetnostní skalpel než brokovnici úrokových sazeb?

Se současnou inflací ve mzdách a cenách už ČNB nic neudělá. Nyní se hraje o ekonomiku a inflaci v roce 2020.