Esej historika Jaroslava Šebka: Jak se komunisté učili kroutit nám krkem

Před devadesáti lety se na V. sjezdu ujala moci v KSČ Gottwaldova skupina. Jednalo se o událost, která dala nejen zásadní podobu našemu komunistickému hnutí, ale formovala i jeho politiku vůči státu, jež pak dostala jasné obrysy po absolutním převzetí moci.

Pokud se podíváme do období první republiky, do doby plně fungující politické demokracie, zjistíme, že i v této době měla KSČ významnou politickou pozici a československý komunismus patřil v evropském měřítku k nejsilnějším. Příčin tohoto stavu bylo určitě více.

Po první, stejně jako po druhé světové válce charakterizovala politickou situaci ve střední Evropě silná levicová vlna, jež se nevyhnula ani Československu. Jedním z interpretačních klíčů pro úspěch komunistů právě u nás je i vysoká míra sekularizace, kdy komunismus sloužil jako náhradní náboženství. Důležitým momentem bylo i úsilí zkušeného politika Bohumíra Šmerala, jednoho z vůdčích reprezentantů KSČ, zajistit masový charakter strany. Komunisté získávali své příznivce cílenou agitací mezi nespokojenci se sociální a národnostní situací.

Proto jsou mezi nimi zastoupeni ve velké míře voliči z ekonomicky zaostalých regionů a současně příslušníci národnostních menšin, například v německém pohraničí, ale i na Slovensku (komunistická propaganda zde tvrdila, že čeští zaměstnanci na Slovensku mají "stejný vykořisťovatelský cíl jako imperialisté jiných zemí").

Výjimečnost komunistů pak byla v tom, že na rozdíl od jiných stran, etablujících se na etnickém principu, zahrnula KSČ všechny národnosti do jednoho subjektu.

Komunistům se podařilo také podchytit tendence dané poválečnou generační revoltou mladých proti establishmentu a získat tak na svou stranu důležitý segment voličstva. Mladým lidem se v řadách KSČ navíc nabízelo rychlé uplatnění ve vedoucích stranických pozicích. Rychlý kariérní postup pro mladé "kádry" byl ve zbývajících politických stranách výjimečný a zaběhnutý styl obměny stranických elit se změnil až ve 30. letech.

Gramofony ovládané z Moskvy

Celou politickou scénu šokovali komunisté v druhých parlamentních volbách v roce 1925, kdy skončili druzí za vítěznými Švehlovými agrárníky, přičemž v Čechách dokonce vyhráli. Ferdinand Peroutka komentoval velmi trefně výsledek voleb na stránkách Přítomnosti: "940 000 komunistických hlasů neznamená nic jiného než odhodlání: my chceme dělat potíže. Bude to 41 parlamentních gramofonů, do nichž budou moskevské ruce zastrkovat válečky."

Klasik prvorepublikové žurnalistiky měl pravdu. Alfu i omegu komunistické politiky představovalo její napojení na rozhodování Sovětů, i když zpočátku se snažilo komunistické vedení proplouvat mezi příkazy ústředí a realitou doma.

Nadřazování socialistického internacionalismu nad ostatní zájmy vedlo také k soupeření stranických skupin. V meziválečné republice vznikaly i v ostatních politických stranách názorové frakce a po jejich odchodu pak pidistrany, které se nakonec zase slučovaly do větších celků. Komunisté však prokazovali unikátní schopnost vést bratrovražedné zápasy podle pokynů Moskvy už od svého založení. A právě to vedlo k boji o získání kontroly nad klíčovými stranickými posty koncem 20. let.

Kominterna totiž tehdy pod Stalinovým vlivem dospěla k názoru, že se blíží velký třídní konflikt. Proto vyzvala k mobilizaci komunistických stoupenců proti kapitalistickému řádu. Současně vyhlašovala válku všem dalším levicovým proudům pod heslem boje proti "sociálfašismu". Na část dělníků ale taková agitace přestávala zabírat. Dokladem byl katastrofální neúspěch pražského Rudého dne v srpnu 1928, kdy pár tisíc demonstrantů snadno rozehnala policie za pomoci hasičů. Moskva vinu hledala v selhání tehdejšího vedení, nikoliv ve své taktice, a při potření rozkolísanosti stranických řad vsadila na Gottwaldovo mládí.

Třiatřicetiletý funkcionář a redaktor nakonec partaj na V. sjezdu ovládl, čímž ji přiklonil ke stalinistické linii. Komunistické hnutí se tak definitivně rozešlo s domácími socialistickými tradicemi. Jak uvádí historik Vítězslav Sommer, ideál revolučního socialismu spatřovalo již jen v politické teorii a praxi ruského bolševismu.

Neskončilo sice vnitrostranické napětí, ale od této chvíle komunistická strana už jednoznačně oscilovala po trajektorii, jakou rýsovala Moskva, samozřejmě někdy ve vzdálenějších, někdy bližších orbitech.

Každé vzdálení od východního vzoru však museli domácí komunisté vždy dobře odůvodnit, případně se kát a nést důsledky.