Antimonopolní úřady mají řadu nectností. Jsou často pomalé, takže když se rozhoupají k zásahu, může být dominantní firma, proti které se vede řízení, už na ústupu ze slávy. Stává se také, že technologický pokrok přelajnuje hřiště tak důkladně, že omezení konkurence přijde ze zcela jiné strany.

V některých případech se dá orgánům, které chrání hospodářskou soutěž, vytknout naopak nedůslednost a neprůhledné chování. Motivy si přitom můžeme jen domýšlet. Stačí si připomenout deset let starou kauzu popisovanou v médiích, ve které figuroval Andrej Babiš jako již deklarovaný majitel Agrofertu, holdingu pohlcujícího jednu firmu za druhou, a Martin Pecina, toho času šéf českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Oba pánové se opakovaně "neformálně" scházeli mimo kancelář, například v autosalonu, a bavili se o případech, které antimonopolní úřad s Agrofertem řešil. Pecina dokonce bezelstně (nebo proto, že už neměl jinou obranu?) hlásal, že "se tak setkává úplně s každým, kdo chce".

Vyústění? Pecinovi ani takový poklesek dlouhodobě poškozující renomé úřadu nezabránil v obsazení ministerského křesla hned ve dvou vládách. A druhý z aktérů tajných schůzek? Také nejde říct, že by jeho další byznysovou a politickou dráhu tento dobře známý skandál nějak zkomplikoval.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • V placené části se dozvíte, jak se ve sporném případě zachovala bývalá eurokomisařka Neelie Kroesová a jak by mohly čínské konkurenci čelit evropské firmy, aniž by se spojovaly.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se