Já se chci fotit," volá vesele pan Jaroslav, řečený Jaroušek. Nechá přehazování sena ve stáji a s vidlemi v ruce ochotně pózuje fotografovi. Dobře naložený čtyřicátník dochází na farmu od pondělí do pátku na tři hodiny denně pracovat jako pomocný ošetřovatel hospodářských zvířat.

Jaroslav je jedním z 33 lidí, kteří na farmě Apolenka v obci Spojil využívají služeb sociální rehabilitace. Východočeská neziskovka pomáhá lidem s mentálním i zdravotním postižením a duševně nemocným při zlepšování pracovních dovedností. Ošetřují tu zvířata, pracují jako údržbáři, zahradníci, v mlékárně nebo kanceláři. To vše by jim mělo umožnit si současně zaměstnání udržet nebo získat nějaké nové. "Je to dřina, ale zase je s nimi legrace," přiznává hlavní hipoložka farmy Diana Houdová.

Kojenci na koni

Služba je zdarma a je určena handicapovaným lidem ve věku 18 až 64 let, přednostně z Pardubic a okolí, kteří mají zájem o pracovní uplatnění. Zaměstnanci Apolenky jim pomáhají rovněž s vyjednáváním pracovních pohovorů, doprovázejí je na sjednané schůzky nebo je podporují při začlenění do kolektivu.

Už více než 14 let na farmě u Pardubic rovněž podporují duševně nemocné a handicapované i pomocí hiporehabilitace. Tedy podpůrné léčebné metody využívající pohyby koňského hřbetu a prostředí okolo koní k terapeutickým účelům. Apolenka patří mezi střediska s nejvíce koňmi se specializačními zkouškami v Česku a také podle počtu klientů je jedním z největších u nás.

"Pro hiporehabilitaci se hodí všechna plemena a typy koní, ale ne všechny individuality," vysvětluje Diana Houdová. Jak to celé funguje? Léčebným prvkem hipoterapie jsou impulzy ze hřbetu koně, které působí na člověka. Uživatel balancuje na koňském hřbetě, který se rytmicky pohybuje nahoru, dolů, dopředu, dozadu a do stran, a musí se přizpůsobovat jeho rytmu. Jak se kůň hýbe, vychyluje pacienta z rovnováhy a ten je nucen aktivně vyhledávat těžiště, což pozitivně ovlivňuje rovnováhu a koordinaci těla.

"Hiporehabilitací se dá simulovat spousta situací," přibližuje tuto metodu Houdová. "Třeba u dítěte, které nechodí, lze napodobit chůzi. Kůň mu půjčí nohy, impulzy jdou do mozku, jako by dítě chodilo, a mozek zase učí reagovat nohy."

Za "koňskou rehabilitací" míří na východ Čech především pacienti s dětskou mozkovou obrnou, po úrazech pohybového aparátu, lidé s vadným držením těla nebo roztroušenou sklerózou. Samotná terapie probíhá jednou týdně tak, že pacient leží nebo sedí na vedeném koni a asi půl hodiny s ním "cvičí" vyškolený fyzioterapeut. "Čím dřív se začne, tím jsou pokroky viditelnější," dodává ředitelka Apolenky Jolana Štěpánková. Výjimkou tu proto nejsou ani půlroční kojenci.

Do Apolenky dochází také stále více dětí s poruchami chování, pozornosti, autistů, ale i lidí s psychiatrickými onemocněními. "Někdy nám volají rodiče, že jejich dítě díky nám začalo mluvit nebo chodit. V takových chvílích si říkáte, že vaše práce má smysl," přiznává Diana Houdová.

Pomáhat druhým

Krátká rodinná vsuvka. Obě dámy, které v tomhle příběhu vystupují, jsou sestry. Tišší Jolana, jež má z koní respekt, a energičtější Diana, která na nich jezdí od 12 let, založily Apolenku v roce 1999. V provizorních podmínkách bývalé hájovny, asi 500 metrů od dnešního hospodářství, poskytly zázemí prvním klientům a zdarma i ustájení pro koně.

Pozoruhodné je, že sestry nejsou z koňařské rodiny. "Studovala jsem střední veterinu a po škole jsem se rozhodla, že bych chtěla dělat hiporehabilitaci. Bylo to pro mě spojení práce s koníčkem," vzpomíná mladší Diana. Starší Jolana se rozhodla sestře v podnikání pomoci a ujala se náročné, ale nutné součásti podnikání − administrativy.

Začínají tedy s tím, co je od té doby bude provázet až doteď − pomáhají druhým. Pomalu přibývají klienti sociálních služeb, koně i odborný personál, farma získává peníze ze sbírky Pomozte dětem. Sestry zakládají chráněnou dílnu a zaměstnávají první osoby se zdravotním postižením.

Po pěti letech je zřejmé, že stávající prostory nestačí, a tak se stěhují do blízkého areálu bývalého zemědělského družstva. V objektu v dezolátním stavu znovu začínají budovat potřebné zázemí. Parta nadšenců a dobrovolníků se proměňuje v profesionální organizaci, jež dnes poskytuje širokou škálu služeb: kromě sociálních služeb tu najdete i jezdeckou školu, pro předškolní a školní děti zde připravují environmentální programy, studenty z oborů sociální práce, speciální pedagogiky či veterinární péče přijímají na stáže a koupit si tu můžete i na farmě vyráběné mléko, sýr, tvaroh nebo jogurt.

Kuře na tácku, mléko v krabici

Rozvoj Apolenky přibrzdila koncem loňského roku nečekaná událost. "V půl páté ráno začal hořet seník," vzpomíná ředitelka Štěpánková na požár, který byl podle hasičů a policie založen úmyslně. Ve stodole měla farma zásoby krmiva pro čtyři desítky koní, kozy, ovce a další zvířata. Zbyl jediný balík sena a obvodové zdivo, všechna zvířata se naštěstí povedlo zachránit. Hned po neštěstí ale farmáři z Apolenky poznali, že na vše nejsou sami. Sešlo se hodně lidí i firem, kteří přispěli, ať už penězi nebo pytlem sena. Pomohlo město Pardubice i Pardubický kraj.

"Od začátku jsme chtěli zachovat farmu přístupnou lidem. Jsme otevřeni od rána do večera sedm dní v týdnu a nevybíráme žádné vstupné. Ten požár v lidech možná probudil pocit, že by nám teď měli pomoct," myslí si Diana Houdová.

Díky požáru a následné podpoře veřejnosti si sestry uvědomily, že má smysl pokračovat. "Lidé nám říkali, ať to nevzdáváme, že mají Apolenku rádi," dodává Štěpánková. A chtějí nejen pokračovat, ale i nadále vylepšovat farmu pro návštěvníky. Apolenka má podanou žádost o dotaci na rekonstrukci jednoho z objektů, kde by ráda zřídila bistro se svými produkty či konferenční místnost.

Život na příměstském statku přináší naplnění nejen oběma sestrám, ale rovněž jejich dětem. I když jiným způsobem.

"Prožívají tu smysluplné dětství v přirozeném prostředí. Vidí život od A do Z, včetně zrození a smrti," říká Diana Houdová. "V tom vidím obrovské plus nejen pro svoje děti, když vidí, že není jen mléko v krabici, kuře na tácku a vejce v kartonu."

Související