Patří ke generaci, která v byznysu zažila vše, co bouřlivý porevoluční vývoj přinesl. Celých dvacet let stál Jiří Michal v čele Zentivy, nejvýznamnější české farmaceutické firmy, kterou i spoluvlastnil. V polovině roku 2010 skončil a dnes, ve svých 68 letech, se coby emeritní topmanažer dívá na svět z jiné perspektivy. Jak říká, penzijní věk mu otevřel nové obzory. "Hodně teď například čtu a nejlíp se mi čte v noci," popisuje.

HN: Stýská se vám po řízení velké firmy?

Ne ne, já jsem si toho užil dost. Myslím, že do podnikání sentiment nepatří. A také představa, že bez vás se firma neobejde, je velmi nezdravá. Ano, vzpomínám rád na ta léta, s bývalými kolegy máme pořád dobré vztahy, scházíme se občas, ale mám teď jiné zájmy. Říkali mi, že Zentiva je jako mé čtvrté dítě. Kdyby to tak bylo, mohl bych své dceři bránit, aby se vdala? To přece nejde a stejné je to s podnikem. I on má svůj přirozený vývoj a každý z nás v něm píše jen jednu kapitolu. A my jsme si s kolegy v roce 2009 řekli, že už jsme tu svou napsali a musí přijít psát někdo další.

HN: Český farmaceutický průmysl dnes stojí na výrobě generik. Až na drobné výjimky své vlastní originální léky nevyrábíme. Muselo to tak být?

Je to dáno celým tím vývojem po roce 1945 a 1948. Před válkou, v první polovině 20. století, u nás byl poměrně vyspělý farmaceutický průmysl. Třeba firma B. Fragner. Po vzniku socialistického tábora, v éře znárodňování a slučování podniků, začala jednak velmi striktní dělba práce a hlavně tu kvůli různým embargům byla i obrovská snaha o domácí soběstačnost. Musely se začít vyrábět i ty léky, které se dříve dovážely. To znamená, že jsme se vraceli trochu zpátky, vědě a výzkumu se pozornost tolik nevěnovala. Přestože zde stále vznikala některá originální léčiva, spíše se dělaly kopie.

Jiří Michal (68)

◼ Po studiu na pražské VŠCHT nastoupil v roce 1974 do podniku Léčiva, který tvoří základ dnešní Zentivy. Od roku 1990 byl generálním ředitelem.

Při privatizaci, dokončené v roce 1998, získal podíl, který později prodal.

◼ V roce 2009 firmu převzala nadnárodní skupina Sanofi a v roce 2010 Jiří Michal ze Zentivy odešel. V dalších letech se angažoval mimo jiné ve sklářské firmě Moser. Je ženatý, má tři děti a šest vnoučat.

◼ Rád se obklopuje uměleckými předměty. S nadšením nám ukázal některé designové kousky z vlastní porcelánky, přinesl jeden z obrazů Josefa Čapka, předvedl, co dokážou paprsky světla procházející skleněnou bustou, pohovořil o původu kubistického nábytku i okolní architektuře.

◼ Je zřejmé, že Jiří Michal se nenudí. Aby nás vnitřně obohatil, přichystal nám na stůl i hromadu knih, které podle něj stojí za to si přečíst. "Koukněte na to, to je úžasná věc," rozplývá se nad právě rozečteným dílem Všechny jejich lži od izraelsko-amerického autora Tuvii Tenenboma, jenž procestoval celé USA, aby zjistil pravdu o současné Americe. Hned vedle klade knihu Homo Deus od izraelského historika Yuvala Noaha Harariho. "On ukazuje, v jaké žijeme fikci. Neuvědomujeme si, co se kolem nás vůbec děje," poznamenává.

◼ Z domácích autorů upozorňuje například na Petera Zamarovského s knihou Proč je v noci tma?. Přináší odpovědi na zdánlivě banální otázku. "A to jsou všechno věci, na které jsem dříve vůbec neměl čas." Jen chvíli váhá, zda mu to všechno pomáhá v orientaci ve stále složitějším světě. "Někdy si říkám, nebylo mi lépe, když jsem se o to nezajímal?" směje se Jiří Michal, když se loučíme.

HN: Ovšem ani po roce 1989 se v tom moc nezměnilo, stále se dělají jen kopie.

Víte, když jsme po roce 1990 začali náš podnik formovat do nějaké struktury, která by obstála v mezinárodní soutěži, zjistili jsme, že jsme i v tom vývoji léků − nemluvím o výzkumu − minimálně deset let za jugoslávskými firmami. Protože jugoslávské firmy měly i v socialistické éře otevřenou linku na západní licence, dokázaly držet krok s moderními produkty. My jsme byli orientováni jen na zásobování Československa a "bratrských" okolních zemí. Celá devadesátá léta jsme prakticky jen doháněli ono zpoždění, abychom také u nás měli moderní portfolio léků, které by přispělo ke zvýšení kvality života občanů.

HN: A jak jsme na tom dnes?

V té farmacii je u nás pořád výrazný skluz, pořád se pohybujeme "jen" na úrovni generik. Museli bychom do toho narvat obrovské peníze a zároveň mít i připravené kvalifikované lidi, abychom se probojovali do první ligy. Chápejte, na jeden úspěšně vyvinutý lék musíte mít ve vývoji x dalších produktů. Je to jako s vynálezy, jen některé se prosadí.

My teď − obrazně řečeno − jedeme autem po okresce, kdežto vyspělé země po dálnici. Jedeme sice souběžně a zhruba stejnou rychlostí, ale chybí nám nájezd na tu dálnici. Ta bariéra není jen v nedostatku kapitálu, ale i v ochotě, či spíše neochotě české společnosti investovat do vzdálenější budoucnosti. Ta obrovská vstupní investice se vám nikdy nevrátí zítra, nýbrž za nějakých 20 let. A do toho se tady nikomu nechce. Už 30 let od našich politiků slyším, že musíme dát více peněz do výzkumu a vývoje, ale jenom o tom mluví.

HN: Týká se to jen farmacie?

Vůbec ne. Je to zásadní celospolečenský problém. Když se podíváte, co se děje třeba s Prahou, jak například stále řešíme, kudy povede severní část vnějšího okruhu, a srovnáme to s tím, kam se za 30 let posunula Vídeň, je to ta samá písnička. Ve Vídni se staví a u nás se o stavění jen žvaní. V mnohých oblastech těch 30 porevolučních let bohužel vnímám jako promarněnou příležitost. Žije se nám tu dobře, životní úroveň lidí určitě poskočila, ale myšlení se moc nezměnilo. A když poslouchám ty vládní nesmysly, jako obědy dětem zdarma, nemohu říct nic jiného, než že řízení státu je velmi naivní.

HN: Vy se dnes se svými dospělými dětmi staráte o fungování manufaktury na výrobu porcelánu Thun Studio v Lesově u Karlových Varů a také provozujete v Posázaví sanatorium pro seniory Šarlota Prosečnice. Co vás k těmto investicím přivedlo?

Thun Studio, to je bývalý vývojový závod velkého Thunu. Převzali jsme jej v roce 2012, máme právo používat značku Thun Studio a také máme svou vlastní značku Atelier JM Lesov. Pro mě je to srdeční záležitost, spíše koníček než klasická výdělečná aktivita. Už když jsem byl v Zentivě, pili jsme vždy ze skla a jedli z porcelánu, naše závodní jídelna měla porcelán z Thunu. Podle mě se lidé i jinak chovají, je to jiná kultura stolování, než když používají nějaké plastové nádobí. A tím, že jsme do té manufaktury majetkově vstoupili, jsme hlavně chtěli udržet něco krásného, zachránit umělecké řemeslo. Rukodělná výroba je pro mě úžasná hodnota. Pořád jsou tu ševci, kteří umí ručně ušít boty, a já jsem šťastný, že jsou tu pořád i šikovní lidé, kteří umí vyrobit originální porcelánové výrobky. Byla v tom podobná motivace, jako když jsme před lety vstoupili do skláren Moser. I tam mám pocit, že se to docela povedlo.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • V článku se dále dozvíte:
  • Co pro Jiřího Michala znamenají peníze.
  • Zda nelitoval milionu korun vynaloženého na podporu Jiřího Drahoše před prezidentskými volbami.
  • Co by poradil mladším, kterým se blíží penzijní věk a mají z něj obavy.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.