Po Praze a Paříži jezdí rád na kole. V těchto dvou městech žije, skládá hudbu, diriguje a hraje. Když se Kryštofa Mařatky zeptáte, kde se cítí víc doma, nedá přednost České republice ani Francii, ale začne vypočítávat, co má rád ve vlasti svých předků a co obdivuje v zemi, kde vyrůstají jeho synové. "V obou zemích si vychutnávám a užívám to dobré. Ideální pozice, ne?" usmívá se skladatel, jehož hudba se hraje na celém světě. V lednu převzal cenu Classic Prague Awards za nejlepší soudobou kompozici.

Skladbu jste začal studovat u profesora Petra Ebena na pražské akademii, ale po prvním roce jste prý utekl. Proč?

To není přesná interpretace. Skladbu jsem začal studovat podstatně dříve, někdy v osmi letech.

V osmi letech? To není zrovna běžné.

Obvykle muzikanti začínají se skladbou tak ve 14 letech, když jdou na konzervatoř, ale já to měl celé posunuté. Trávil jsem odmala hodně času u klavíru, a protože jsem měl dobrou paměť, přehrával jsem si skladby, které jsem zaslechl, a vydával jsem je za své. Tatínek mi to samozřejmě prokoukl, ale usoudil, že bych mohl mít nějaké vlohy, a podporoval mě. Tím chci říct, že když jsem dorazil k profesorovi Ebenovi, měl jsem za sebou už poměrně dlouhá studia.

Kryštof Mařatka

◼ Jeho díla znějí na pódiích mnoha zemí, z nichž Česko a Francie zaujímají výlučné postavení již od skladatelových studií na Pražské konzervatoři a AMU v letech 1986 až 1993.
◼ Mařatkova hudba je zakořeněna v české kultuře a historii, inspiruje se také v tématech původu pravěkého umění, zrodu lidské řeči, etnické hudby, astrofyziky či literatury.
◼ Dirigoval přední orchestry v Evropě a Kanadě, koncertuje také jako sólový klavírista či s komorními soubory.
◼ V současné době dopisuje koncert pro housle a orchestr nazvaný Svatyně – v hlubinách jeskynních maleb a chystá operu Továrna na Absolutno pro Národní divadlo v Brně. Letos 19. ledna mu byla udělena první cena Classic Prague Awards v kategorii soudobá kompozice za skladbu Báchorky pro violu, klarinet, klavír a soubor českých hudebních lidových nástrojů, jež měla premiéru loni v dubnu v pařížském Salle Cortot.
◼ Mařatkova manželka je také hudebnice, v Paříži vychovávají dva syny.

Proč jste na akademii nevydržel do absolutoria?

Bylo to krátce po listopadové revoluci, mně bylo osmnáct, což je věk, kdy člověk potřebuje utáhnout otěže, ale na akademii tehdy vládl spíš chaos. A když mi došlo, že mohu jet do Ameriky a Paříže, prostě jsem prchl. Mimochodem, profesor Eben z AMU odešel ve stejném čase jako já.

Zapsal jste se v zahraničí na nějakou akademii?

To jsem právě nechtěl! Už jsem se nastudoval dost. Jestli jsem něco potřeboval, tak chodit na koncerty, stýkat se s lidmi, hrát a psát. Už jsem věděl, co chci. A jak to mám dělat, to jsem se učil za pochodu.

Jednoho dne jste tedy vystoupil ráno na Východním nádraží v Paříži, v ruce kufr. Věděl jste, komu zavolat?

Hned v roce 1990 jsem v Americe potkal svou nynější ženu. Byla Francouzka, takže když jsem přijel poprvé na delší dobu do Paříže, měl jsem k tomu i jeden zcela neprofesní důvod. A za druhé − v roce 1993 jsem získal stipendium od Francouzského institutu v Praze. Aby mi ho zaplatili, musel jsem se přihlásit na kurz analýzy na pařížské konzervatoři, což jsem byl ochoten podstoupit. Na konzervatoři jsem získal první kontakty a ve zbylém čase jsem chodil po koncertech.

Někdy peníze ze stipendia stačily na bydlení i muziku, někdy ne. Ale já se do sálu vždy nějak protřel. To umím. Vždyť v Praze jsem vše vyslechl v Rudolfinu na stojáka, ukecal jsem uvaděče, nebo se tam prosmýkl s muzikanty.

V Paříži jsem pak také objevil knihovny. Doma bylo na přelomu 80. a 90. let docela složité sehnat nahrávky současné vážné hudby, zatímco v Paříži jsem prostě šel zadarmo do knihovny Centre Pompidou a hltal!

Se svou budoucí ženou jste se seznámil v koncertní síni?

Na festivalu v Americe. Byla houslistka, posléze se dala na violu a v současné době vede pařížský Ensemble Calliopée. Její tatínek je významný klarinetista, jezdí do Prahy, učí na AMU, hrál také častokrát na Pražském jaru. Setkání s nimi mě velmi ovlivnilo, vstoupil jsem do hudební rodiny, což byla velká změna.

Změna? Jste přece sám z umělecké rodiny. Váš dědeček byl významný český sochař.

To je sice pravda, ale v rodině nemáme žádného muzikanta.

Ani váš tatínek neměl hudební talent?

Tatínek byl lékař, zakladatel československé gastroenterologie a renesanční člověk. Uměl sedm jazyků, bavila ho hudba, kdysi ji toužil dělat, ale nakonec se rozhodl pro medicínu. Narodil se ještě za Rakouska-Uherska, rád vzpomínal třeba na Lány, kam jezdil se svým otcem za panem prezidentem Masarykem, a tohle dědictví první republiky dokázal pro nás uchovat i přes komunistické časy. Zemřel v roce 2010, bylo mu 96 let.

Co říkal tomu, když jste pověsil studia na hřebík a vydal se do Ameriky a Francie?

"Jeď, neváhej, musíš na zkušenou," řekl mi okamžitě. Prošel tolika politickými systémy a viděl, jak se to pokaždé zpackalo, takže si nedělal iluze. A vždy mě v muzice podporoval. Děti z tatínkova prvního manželství jsou lékaři, stejně jako moje sestra Irena, která se věnuje paliativní péči a je primářkou Cesty domů. Já byl výjimka, ale rodiče mi věřili. Myslím, že to je nejdůležitější. Když dítě cítí, že mu nejbližší fandí.

Dnes ovšem žijeme ve společnosti, kde je výhodnější být právníkem, ekonomem nebo počítačovým expertem než muzikantem.

Tak to ale bylo vždy. Přečtěte si o Bedřichu Smetanovi či jiných umělcích. Rodiče jim říkali: "Nedělej hudbu, nemaluj obrazy, živ se pořádně!"

Tak to jste měl štěstí na osvíceného otce.

Byl v duši umělec, to zdědil. Jeho otec, sochař Josef Mařatka, umřel v roce 1937 a on od té doby nesl rodinnou tradici i lásku k umění. Nedovedu si představit, že by mě tatínek nutil jít na práva. To že byl jediným synem svého otce, bylo výhodné pro dědečkovo dílo. Zůstalo celistvé. To jsem si uvědomil, když jsem se byl podívat v pařížském Rodinově muzeu, kde má dědeček od loňska vlastní vitrínu. Rodin jej totiž obdivoval, a když dědečkovi po roce pobytu v Paříži skončilo Hlávkovo stipendium, dokonce mu velkoryse nabídl, aby pobýval u něj. Tenhle výjimečný vztah si uvědomují všichni znalci Rodinova díla a není náhodou, že brzy vyjdou Mařatkovy paměti ve francouzštině. Vydává je ono muzeum v překladu Kašpara Páleníčka.

Kterou dědečkovu sochu máte nejradši?

Vzpomínku, což je mramorový akt. A miluju Dvořákovu bustu. Je podle mě krásná a autentická. Když v roce 1904 Antonín Dvořák zemřel, rodina povolala Josefa Mařatku, aby sejmul posmrtnou masku. A na základě toho pak vytvořil tvář s přivřenýma očima, což je u busty nezvyklé − a originální. Dvořák se jakoby dívá do svého nitra, do inspirace. Dědeček měl k Dvořákovi blízko. Doslova − vyrůstal v domě U Tří múz v Žitné ulici, kde bydlel i hudební skladatel. Dědeček si hrával na dvoře s Dvořákovými dětmi, zatímco o patro výš sledoval malíře Jaroslava Věšína, jak pracuje v ateliéru. To ho nakonec ovlivnilo natolik, až se dal na sochařinu.

Narodit se v takové rodině, to docela zavazuje, ne?

Je to inspirativní. Nikdy jsem si nelámal hlavu, jestli se hudbou uživím. Já takhle nepřemýšlím. Vidím radost, kterou hudba přináší. A stále žasnu, kam až se s ní mohu dostat.

Kam třeba?

Nejprve mi dovolte malé preludium, protože půjde o astrofyziku. Víte, co je největší a naprosto převratný objev tohoto oboru v posledních dvou třech letech?

To tedy nevím.

Dokážeme zachytit gravitační vlny z vesmíru. To je fenomén, který předpověděl už Einstein, vypočítal jej z pohybu nebeských těles, pak na tom pracovali další vědci, ale teprve před pár lety se podařilo sestrojit takzvaný interferometr, který jejich propočty potvrzuje. Zachycuje gravitační vlny, které k nám přicházejí ze vzdáleností milionů světelných let a poskytují důkaz o pohybech černých děr a o dalších úkazech. Na světě jsou dnes tři vesmírné interferometry a jsou rozmístěny tak, aby vytvářely trojúhelník: jeden stojí na západním pobřeží USA, druhý na východním pobřeží a třetí je v Itálii, v Pise. Je to vlastně nové okno do vesmíru, vynález rovný svým významem asi Galileovým objevům.

Co má interferometr společného s vaší hudbou?

Hudbu a astrofyziku se snažíme propojovat s mou ženou a jejím Ensemble Calliopée, spolupracujeme přitom s francouzským astrofyzikem Hubertem Reevesem, který je ekvivalentem Jiřího Grygara.

Letos na podzim se na nás také obrátil fotograf, kterého napadlo vytvořit performanci a při ní vyzkoušet interferometr, zda dokáže reagovat i na vlny vytvořené lidskou činností. Nabídl nám, že nás odveze do Pisy, abychom si tam před interferometrem zahráli.

Jak to dopadlo?

Dva dny jsme hráli v laboratoři, která vypadá, jako kdyby se tam měla sestrojit atomová puma. Oblékli nás do bílých plášťů, žena měla violu, já moravskou koncovku, což je harmonická flétna. Byla to nádhera: s moravským klackem jsem hrál vesmíru dokořán!

Co na to interferometr?

Reagoval! Fotograf to zaznamenal a jistě z toho vytvoří zajímavé představení. Ale já to vyprávím hlavně proto, abych demonstroval, kam až se člověk s hudbou může dostat.

Už jsem hrál ve vězení, v nemocnicích, na lodích amerických miliardářů, v jeskyních, na Sibiři, v krkonošských chalupách, ve filmu a také v nejchudších pařížských čtvrtích.

Loni jsem třeba dostal zakázku od Pařížské filharmonie: řekli mi, že půjdu do škol na předměstí, kde děti ani nevědí, co to je hudba.

Co jste pro děti z předměstí složil?

Melodram, pohádku Neviditelný les. Je tam herec, který vypráví, jak se ztratil v českém lese, a ten začal zpívat a hrát. Les je orchestr, hlasy nástroje. Postupně se přidávají, až vznikne melodie, pak se ozvou první slova − a děti začnou zpívat… Poznávají tak českou hudbu, kulturu, lidové nástroje a řeč. Ozve se i úryvek z Novosvětské. Zpívaly fakt krásně. Hudba je tajemná síla.

Hezká práce.

Hezká. A já smekám před učiteli, kteří v těchto částech Paříže působí. Musí vydat neskutečné množství energie a jejich práce je tak málo hodnocená. Mimochodem, Neviditelný les bych rád premiéroval i tady. Soňa Červená se pro skladbu nadchla. Nabízel jsem ji právě se Soňou a opakovaně didaktickému programu předního českého orchestru, ale žádná reakce. Škoda.

Foto: Pepa Dvořáček

Když už je řeč o pařížských předměstích a problémech, s nimiž se Francie potýká. Jak jste se tam zpočátku cítil? Těžil jste z toho, že jste cizinec, anebo to byl handicap?

Těžil i netěžil. Ale nikdy jsem nepocítil diskriminaci. Někteří Francouzi by však asi teď namítli, že je to tím, že nepocházím ze severní Afriky, což bude možná pravda. Přesto si myslím, že francouzská společnost má úžasnou schopnost přijímat nově příchozí, je otevřená. To jsem snad u jiného národa v takové míře neviděl. Představte si, že jsem třeba reprezentoval Francii na Expu v Číně, i když nejsem Francouz.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.