Spokojení Češi mají opět klid na práci

Blaničtí rytíři mohou klidně spát. Spokojenost Čechů s politickou situací v zemi je podle lednového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění nejvyšší za posledních deset let. Jen od října 2017 stoupl počet spokojených ze 14 na 24 procent, a to výhradně na úkor nespokojených, jichž ubylo z 53 na 39 procent. Podíl lidí, kteří nejsou ani spokojení, ani nespokojení, se nemění a osciluje kolem 33 procent.

Číst se to dá různě. Vládní tábor ANO, ČSSD a KSČM může uvedené cifry vydávat za svůj úspěch. A odpůrci tandemu Andrej Babiš − Miloš Zeman mohou naopak konstatovat, že i pět a půl roku od razantní změny poměrů po pádu vlády Petra Nečase trvá "blbá nálada", protože spokojená je stále jen menšina.

Mrazí ale z jiné věci. Oproti očekávání roste spokojenost ve společnosti zrovna v éře, kdy eroduje polistopadový systém liberální demokracie a kdy se rozmáhá populismus a nacionalismus. Což je o to smutnější, že spokojená část populace to jako svůj odklon od polistopadových hodnot nejspíš ani nevnímá. Léta se tu totiž hromadil hněv kvůli neutuchajícím a neobjasněným skandálům politiků i kvůli jejich rozhádanosti. Takže pozitivně by byl brán jakýkoliv obrat.

Dnes je afér skutečně méně, alespoň opticky. Donedávna multipolární společnost je rozštěpena "jen" na dva nesmiřitelné tábory, takže pokud už někde probublá nějaká nepravost a unavená veřejnost ji reflektuje, končívá to politickým tvrzením proti tvrzení. Premiér i prezident pak autoritativním vystupováním budí zdání moci své i státní. I tohle však, jak je vidět, řadě frustrovaných občanů stačí ke spokojenosti. A ani za tím nemusí být souznění s politickým programem vlády. Že načrtnuté motivy spokojenosti připomínají okřídlený normalizační klid na práci? Inu, po idealistickém vzepětí následuje v českých zemích obvykle čas deziluze a pragmatický návrat k "rozumné" spokojenosti. Proč by to zrovna za vlády bývalého komunisty, podporované komunisty současnými, mělo být jinak?