Schválení ústavní žaloby na prezidenta je útok na pověst celé České republiky, který je motivován osobní nesnášenlivostí! To není reakce Jiřího Ovčáčka na včerejší návrh skupiny senátorů podat ústavní žalobu na Miloše Zemana. Jsou to slova, která v roce 2013 pronesl premiér Petr Nečas, když se senátoři shodli na ústavní žalobě na prezidenta Klause kvůli skandální amnestii. Kromě toho, že Nečas tehdy poněkud nedůstojně "dělal Ovčáčka", vykládaje podobné nesmysly jako dnešní hradní mluvčí, bylo to zajímavé tím, že šlo zatím o jediný pokus odvolat prezidenta. A to s bizarním vyústěním: Ústavní soud řízení zastavil, neb Klausovi krátce po podání žaloby uplynul mandát a darmo odvolávat někoho z funkce, kterou nevykonává.

Nynější pokus skupiny senátorů odvolat skrze ústavní žalobu Miloše Zemana nepochybně dopadne ještě beznadějněji − k Ústavnímu soudu se ani nedostane. Na žalobě by se musely shodnout tři pětiny senátorů i tři pětiny poslanců. A protože prezident Zeman je de facto koaliční partner Babišovy vlády, je představa, že se ve sněmovně najde 120 hlasů pro žalobu, jemně řečeno naivní. Přesto má pokus senátorů kolem Václava Lásky smysl. Přihlížet, jak si Zeman přivlastňuje další pravomoci, ohýbá ústavu ve svůj prospěch, útočí na soudy, a zpochybňuje tak dělbu moci, by byla kombinace alibismu a defétismu. Naopak pokus vyvolat impeachment, třebaže odsouzený k neúspěchu, je politický čin − zpráva, že se prezident chová tak, jak by se chovat neměl, a že jsou zde síly, které se proti tomu nebojí ozvat.

Senátor Láska s kolegy sepisuje žalobu na prezidenta Zemana. Kvůli zásahům do justice ho viní z hrubého porušení ústavy

Podstatnější ale je, že se může rozjet debata, zda u nás není pozice prezidenta až příliš pevná. Dříve, když se prezident volil parlamentem, stačila k ústavní žalobě nadpoloviční většina senátorů. Bylo reálné, že k ní může dojít, a také k ní v případu Klause skutečně došlo. Nyní, když je prezident volen přímo, podmínky pro ústavní žalobu přitvrdily a jsou vlastně nesplnitelné. Prezidenta navíc nemají možnost odvolat ani voliči. Výsledkem je, že prezident má až nezdravý pocit jistoty, z čehož plyne jeho tendence chovat se jako mocnář, zvláště v druhém funkčním období, kdy už nemusí skládat účty vůbec nikomu. Přesně to vystihl před šesti lety ústavní právník Jan Kysela: "Prezident, který je nesejmutelný, se podle toho může chovat. Ale je-li sejmutelný, musí se podle toho chovat. Jde o to, aby byl více odpovědný nejen společensky, ale i politicky."

Takže co s tím? V Rakousku i na Slovensku, což jsou podobné ústavní systémy s přímou volbou prezidenta, existuje možnost odvolání hlavy státu v lidovém hlasování. Kdyby to bylo možné i u nás a stačily by dejme tomu tři pětiny senátorů na to, aby proběhlo referendum o setrvání prezidenta v úřadu, možná by si český prezident mocnářské praktiky rozmyslel. Celkově: když se prezident chová ústavně problematicky, je v pořádku, že mu to senátoři dají najevo. Od věci by ale nebylo přemýšlet o změně, která by zajistila, aby prezidenta hra s ohýbáním ústavy vůbec nenapadla.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru