Novinářka Ivana Kottasová je jedním z několika málo Čechů, kteří působí v CNN. Spolu s ní pro americkou televizní společnost pracuje reportér Tomáš Etzler či producentka českého původu Ingrid Formanek. Kottasová v londýnské redakci pokrývá byznysová témata pro zpravodajský web CNN.

Cestu k vysněné práci jí otevřelo i magisterské studium na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku, která je považována za nejlepší novinářskou školu světa a mimo jiné uděluje Pulitzerovu cenu. "Byl to jeden z nejlepších roků mého života. A to i přesto, že to bylo velmi náročné. Kolikrát jsme se se spolubydlícími prakticky v slzách ládovali zmrzlinou nad články, které nám učitelé vraceli celé přeškrtané. A říkali si, že nikdy nedostudujeme," vzpomíná 31letá novinářka.

Rodiče vám prý žurnalistiku rozmlouvali. Proč?

U nás v rodině jsou téměř všichni matematici, včetně mých rodičů. A když jsem za nimi poprvé přišla, že bych chtěla dělat žurnalistiku, ptali se, jestli nechci radši studovat něco pořádného jako matfyz, medicínu nebo práva. Nebyla to nějaká zášť vůči novinářům, spíš jen nevěděli, co od toho očekávat. Velmi rychle ale pochopili, že mi to nerozmluví, a začali mě v tom podporovat.

Ivana Kottasová

Redaktorka zpravodajského webu americké televizní společnosti CNN. Na starosti má především byznysová témata. V minulosti pracovala mimo jiné pro Financial Times. Získala bakalářský titul na City University v Londýně a absolvovala magisterské studium na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a na London School of Economics.

Šla jste studovat do Anglie, ale chvíli to vypadalo, že dáte přednost práci. Co vás přesvědčilo vrátit se?

První rok v Británii se mi trochu stýskalo a zažila jsem kulturní šok. Navíc první ročník tam nikdo nebere moc vážně, protože se do celkového hodnocení skoro nezapočítává. Takže jsem byla trochu zklamaná. Přes léto jsem se vrátila a nastoupila na stáž do Hospodářských novin. Zjistila jsem ovšem, že mě práce baví víc než škola, a zůstala tam na plný úvazek. Tehdy byla redakce nabitá báječnými novináři jako Jindřich Šídlo, Petr Kamberský, Robert Břešťan nebo Petr Honzejk. Od nich jsem se naučila strašně moc. Časem mi ale došlo, že chci ještě studovat a že mi škola může ještě hodně dát. Po roce jsem se vrátila do Anglie a studovalo se mi o dost lépe než první rok. Už jsem věděla, do čeho jdu, a navíc ve druháku začali všichni brát studium vážně.

Během roku v Česku jste také pár měsíců studovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Zažila jste ovšem rozčarování. Co se vám nelíbilo?

V prvním ročníku jsme chodili povinně na různé úvody do sociologie, politologie nebo ekonomie, což podle mě bylo naprosto zbytečné opakování maturitního ročníku. Učili jsme se tam spoustu teoretických věcí, jako jak se tiskne v tiskárně. Praxe do velké míry spočívala v opisování nebo přepisování jiných zpráv. Když jsem si tak mohla vybrat, jestli budu v redakci s těmi hvězdami, nebo ve škole, volba byla jasná. V novinách jsem se za tu dobu naučila tisíckrát více než na univerzitě.

Tehdy jste o tom promluvila i do týdeníku Respekt. Jaké byly reakce?

Přišli za mnou jeho redaktoři, že potřebují vyjádření do článku o vzdělávání novinářů. V té době jsem totiž byla jedním z mála studentů žurnalistiky, kteří měli srovnání se zahraničím. Nebyla jsem zdaleka jediná, kdo s tou školou nebyl spokojený. Ale když jsem o tom otevřeně promluvila, strhla se šílená lavina kritiky. Lidé začali psát petice proti Respektu a mně chodily hodně ošklivé zprávy. Mohla jsem být diplomatičtější a dnes bych asi i byla. Za svým názorem si ale stojím a jsem přesvědčená, že tehdy ta škola skutečně dobrá nebyla. Je to ovšem deset let, takže poměry se snad změnily.

Jak se od toho lišilo studium žurnalistiky ve Velké Británii a Americe?

Teorie se příliš neřešila. Třeba historie žurnalistiky byla jen volitelný předmět. Na co se naopak kladl důraz, bylo novinářské právo a etika. Zároveň jsme museli mnohem víc chodit do terénu a přinášet původní zprávy. Na Kolumbijské univerzitě každý student dostal na starost jeden policejní okrsek v New Yorku a celý první semestr jsme v něm trávili tři až čtyři dny v týdnu. A každé dva týdny jsme odtud museli přinést jednu původní zprávu. Další týden nám to vrátili celé přeškrtané a museli jsme to často i několikrát kompletně přepsat.

O čem jste psala?

Já měla na starosti Mott Haven v Jižním Bronxu, což je okrsek s jednou z největších kriminalit v New Yorku. A když do takové čtvrti pošlete holku z Prahy, tak jí přijde všechno zajímavé. Třeba fakt, že pro 50 procent obyvatel tam není první řečí angličtina, ale španělština. Nebo že jsou tam lidé tak chudí, že nemají na elektřinu. Když jsem ale o těch věcech napsala, často mi učitelé řekli, že to jsou známá fakta a že to není zpráva. I přesto, že to bylo náročné, šlo o jeden z nejlepších roků mého života. Všichni jsou tam přesvědčení, že být novinář je nejlepší práce na světě. Zároveň na té škole potkáte neuvěřitelně zajímavé osobnosti. Přednášky tam měly novinářské hvězdy jako Christiane Amanpourová, Ira Glass nebo Carl Bernstein.

Jak jste zvládala financovat studium?

Celou dobu mě velmi podporovali rodiče. Jenže Kolumbijská univerzita byla skutečně extrémně drahá, takže i když mě na ni vzali, původně jsem se rozhodla tam nejít. A pak najednou, o pár měsíců později, mi přišel e-mail, že mi škola celé studium zaplatí. Měla jsem štěstí, že mě vybrali na jeden stipendijní program pro nadané studenty z Evropy.

Proč jste se pak rozhodla studovat ještě jeden magisterský obor v Londýně?

Zajímala mě evropská politika a politická ekonomie a měla jsem pocit, že by se o tom dalo psát lépe. K tomu ale musí člověk tomuto oboru rozumět. Proto jsem si podala ještě přihlášku na London School of Economics (LSE). Tenkrát byla řecká dluhová krize a na škole jsme ji probírali s největšími špičkami oboru. LSE je skvělé místo, kam se stahují velmi chytří lidé. A jenom být tam mezi nimi je úžasné. V praxi mi to později hodně pomohlo.

Jak by se na základě vaší zahraniční zkušenosti mělo změnit české školství?

Z pohledu studenta se podle mě u humanitních a sociálních věd spoustu času zbytečně tráví na už zmíněných úvodech, které by člověk měl umět z gymnázia. V Británii i Spojených státech jsem zároveň viděla, že řadě lidí stačí jen bakalář. Magisterské studium by mělo být buď víc vědecké, nebo víc zaměřené na konkrétní oblast. Jsem také zastáncem placení přiměřeného školného, samozřejmě s rozumně nastaveným systémem půjček. Věřím, že studenti by si toho pak mnohem víc vážili. Zároveň bychom podle mě měli lépe platit vysokoškolské učitele.

Je ve světových médiích důležité, jakou školu lidé vystudovali?

Ráda bych řekla, že se na to nehledí, ale pravda je, že určitou roli to hraje. Když se podíváte, ze kterých univerzit se hlásí do CNN lidé na stáže, tak polovina jich studuje stejné školy. Když už v redakci jste, je to pro další postup vcelku jedno. Ale pokud se do ní chcete dostat, dobrá škola vám částečně otevře dveře.

Vedle CNN jste pracovala i pro Financial Times. Jak se liší práce v těchto médiích oproti českým?

Redakce jsou tam výrazně větší, třeba v CNN pracuje kolem 2500 novinářů. Dělají také víc originálních věcí a mají přísnější kontrolu. Každý můj článek přečte editor a jeho nadřízený. A jde-li o jakékoliv kontroverzní téma, putuje text ještě do speciálního oddělení, kde ho kolegové kontrolují po stránce právní, etické a faktické. Rozdíl oproti Česku také je, že na vedoucích pozicích jsou lidé výrazně starší, což je dáno historicky. V Česku se média po revoluci budovala od píky a redakce jsou obecně mladší.

Co je potřeba k tomu, aby se člověk prosadil v CNN?

Hlavně nadšení. Nesmí se bát si říct o práci a ukázat, že to zvládne. Vždy když bylo potřeba například zůstat v práci přes víkend, tak jsem se nabídla. A podobně nastavení jsme tu všichni. Důležité je uvědomovat si vlastní nedůležitost. V CNN pracují opravdová novinářská esa, a když mezi ně přijde nafoukaný stážista, nemá šanci. Britská redakce CNN má ale výhodu v tom, že dvě třetiny jí tvoří cizinci. Ve Financial Times byla většina Britů a pár Američanů či Australanů, takže jsem si připadala trochu vyčleněná. V CNN jsem každopádně neměla problém zapadnout.

Jaká témata máte na starosti?

Zpracovávám byznysová témata pro zpravodajský web CNN. Píšu primárně o dění v Evropě a teď je mým hlavním tématem brexit. Věnuji se také technologiím, třeba střetu mezi velkými americkými technologickými firmami a evropskou regulací. Zajímají mě i genderové otázky. Loni jsem byla například v Tanzanii, kde jsem se zabývala tím, jaký dopad na život mladých dívek mají první menstruace a otěhotnění. Obojí často vede k tomu, že musejí odejít ze školy a obrátí se jim život naruby. Pravidelně také jezdím na ekonomické fórum v Davosu. Tam se stahuje elita světa, kterou jinde v takové koncentraci nepotkáte. Politici a šéfové významných firem řeší důležitá témata, ale je to trochu odtržené od reality.

Máte nějaký novinářský sen?

Mám se ještě hodně co učit. A v CNN pracují lidé, od kterých bych se mohla učit celý život. Hlavně bych však chtěla dělat práci, která má smysl. I proto pro mě vloni byla vrcholem roku cesta do zmíněné Tanzanie. Potěšilo mě, že po ní přišla celá řada reakcí od čtenářů, kteří se ptali, jak mohou pomoct. Takže by mě rozhodně bavilo dělat více podobných reportáží.

jarvis_5c4b2425498ef7ffb07884de.jpeg
"Každý můj článek přečte editor a jeho nadřízený. A jde-li o jakékoliv kontroverzní téma, putuje text ještě do speciálního oddělení, kde ho kolegové kontrolují po stránce právní, etické a faktické."
Foto: HN – Honza Mudra
Související