Žít svobodně znamená vést debatu. Jak to chcete děti naučit, když jim učitelé sdělují jediné pravdy, říká ústavní soudkyně Šimáčková

Má za sebou něco málo přes polovinu desetiletého mandátu. Pro někoho by to byla ideální chvíle bilancovat. To ale jedna ze dvou žen v Ústavním soudu nemá ve zvyku. "Přijímám úkoly, jak zrovna přicházejí. Snažím se je udělat co nejlépe a jen zřídkakdy se zastavuji a dívám se do minulosti a do budoucnosti," říká Kateřina Šimáčková.

HN: Považujete se za feministku. Přijde mi, že to je v Česku skoro sprosté slovo. Proč si myslíte, že je tu proti feminismu takový odpor?

Já bych negeneralizovala. U lidí, se kterými se pravidelně stýkám, žádný takový odpor nepozoruji. A myslím si, že řada feministických myšlenek je ve společnosti přijímána. Jedna ze základních myšlenek, na kterých stála Československá republika při svém vzniku, bylo právě vyrovnání práv žen a mužů. Ženy u nás velmi brzy volily i studovaly vysokou školu. Respekt k právům žen byl vlastní také řadě významných mužů, kteří tehdy stáli při vzniku české kultury, politiky a vědy.

HN: A je to tak stále?

Myslím si, že z DNA naší společnosti to prostě nemohlo zmizet.

HN: Na jedné ze svých veřejných přednášek jste řekla, že být feministkou pro vás znamená mít možnost se na něco vykašlat. Na co třeba jste se rozhodla vykašlat vy?

Převzala jsem tu pěknou definici od slovenské spisovatelky Uršuly Kovalyk. Myslím, že jedním z velkých problémů ženského společenského angažmá je to, že pracovité a snaživé ženy mají tendenci snažit se zvládat všechny role na sto procent. A to bohužel nejde. Není potřeba splňovat všechna očekávání, která vůči vám společnost a okolí mají. Například mi přijde velmi smutné, když některé ženy mají tendenci kritizovat ostatní ženy za způsob života, který si vybraly. Třeba když jste doma s dětmi, staráte se o ně a o manžela a je to to, co vás naplňuje, kamarádky vás kritizují, že nepracujete. Když zvolíte pracovní kariéru a některé "povinnosti" v domácnosti delegujete na někoho jiného, jste kritizovaná jinou skupinou lidí. Vždycky se najde někdo, kdo má představu, že by to ženy měly dělat jinak. Některé z nich pak mají tendenci cestu, kterou si zvolily, zpochybňovat. Někdy je ale prostě potřeba vykašlat se na kritiku za životní styl, který jste si zvolila.

HN: Bylo období, kdy vás kritika okolí znejišťovala či bolela?

Ona bolí pořád. Proto jsem si to dala do svého pravidla. Člověk tomu čelí. Když mi někdo dá nějakou zpětnou vazbu na moje rozhodnutí, na moje slova či skutky, vždycky o tom přemýšlím. U mě to také není úplně vyřešený proces. Ale je pravda, že v mé rodině vždy byly silné ženy a muži, kteří je respektovali. I v mém společenském okolí to tak bylo, takže jsem určitě kritice za nenaplnění své ženské role nečelila tak často.

HN: Do některých oborů už se dostává více žen. Občas to ale končí tak, že jsou z nich takové "alibi ženy". Aby se neřeklo. Cítíte se občas jako "alibi žena"?

Já si z toho někdy dělám legraci. Byla jsem spoluautorkou knihy o budoucnosti státu, ostatní autoři byli jen muži, a asi aby jim to někdo nevyčetl, dostala jsem se mezi ně já. V ústavněprávní materii se takhle podobně objevuje Eliška Wagnerová. Taky velmi silná žena, která může být velkým vzorem pro řadu mladších. Na jednu stranu je to téma "alibi ženy" − podívejte, my nediskriminujeme, protože jednu ženu tady máme. Nebo dvě ženy mezi patnácti. Co mi ale přijde ještě smutnější, je to, když mi nějaká hvězda, třeba i žurnalistická, řekne: Podívejte, já podporuji ženy, v mém týmu je jich pět. A na to je odpověď: Ale na obrazovce jste vidět jen vy − muž. Velmi často za úspěšným mužem stojí řada žen. Co by byl Masaryk bez Charlotty? Havel bez Olgy? Úspěšní advokáti s velkými případy mají v kanceláři ženy, které jim připravují podklady a jsou výborné. Ale on to prostě doťukne a zvítězí.