Když profesor Petr Slavíček mluví o fyzikální chemii, září mu oči jako malému klukovi. "Dodnes si vzpomínám na momenty, kdy jsem jako student pochopil nějaký problém, a na to vzrušení, které mě tehdy přepadlo. A tyhle rozlité endorfiny se z pozice pedagoga snažím přenášet na své studenty," říká Slavíček, který působí na Ústavu fyzikální chemie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Dvaačtyřicetiletý profesor se zabývá výzkumem vlivu světla na molekuly a za své vědecké působení získal i prestižní Cenu Neuron pro mladé vědce a také dvě Ceny Učené společnosti.

Stejně jako věda ho baví i učení. Cítí ale, že by se měl změnit zažitý způsob výuky. Učitelé by podle něj měli přestat přednášet a začít opravdu učit. "V okamžiku, kdy se člověk začne ptát, co studenty naučil, zjistí, že je to daleko méně, než odpřednášel," říká Slavíček.

Školy podle něj stále používají systém, který se vyvinul někdy před 900 lety, kdy vznikaly první univerzity. "Tehdy byly neuvěřitelně nákladné technologie na zaznamenávání informací jako papír či pergamen a studentům nezbývalo než naučit se vše z přednášek. Dnes je ale situace zcela jiná," podotýká profesor.

Je přesvědčený, že změna zažitého systému výuky je potřeba i kvůli tomu, že na vysoké školy už dávno nechodí 10 až 15 procent nejchytřejších lidí v populaci, ale 60 procent lidí z každého ročníku. "Řada kolegů z univerzit si stěžuje, že studenti jsou hloupí, a přáli by si, aby se to vrátilo zpět. To je ale nesmysl. Vzdělání je služba a my ji nemůžeme daňovému poplatníkovi odepřít. Co ale můžeme udělat, je například zavést více prvků aktivního učení, aby to mělo přínos skutečně pro všechny," říká Slavíček.

Testy píšou studenti ve skupinách

Aktivní učení je postavené na co největším zapojení studenta a jeho prvky do svých hodin pozvolna zavádí i profesor Slavíček. Studentům dává třeba dvojí testy, které jednou napíšou sami a pak znovu ve skupině. "Druhý test má většinou skoro stoprocentní úspěšnost, protože v pěti lidech ke správným odpovědím dojdou snáz. Důležité je, že o tom diskutují a učí se tím. Obvykle totiž student odevzdá test a výsledek, který dostane, je číslo," popisuje.

V některých předmětech také zavedl domácí úkoly, které se podle něj na českých vysokých školách berou jako pozůstatek středoškolské výuky, ale ve skutečnosti jsou velmi užitečné. "Donutí to studenta, aby se dané látce věnoval dopředu. Inspirovala mě k tomu stáž na Illinoiské univerzitě ve Spojených státech, kde byly domácí úkoly běžné. Zaujalo mě tam také, že profesoři měli za povinnost jednou ročně strávit nějaký čas na přednášce svého kolegy a dát mu zpětnou vazbu," líčí profesor.

Obecně podle něj ale vysoké školy kvalitu výuky moc neřeší, a to nejen v Česku. Financované jsou na základě vědeckých výsledků a kariérní postup akademiků je jen z malé části závislý na pedagogické činnosti. "Jak řekl nositel Nobelovy ceny za fyziku Carl Wieman, kdyby vedení školy dvojnásobně zlepšilo výuku za cenu toho, že se o procento zhorší vědecký výkon, tak bude považováno za neúspěšné. Učit dobře se jednoduše nevyplatí," říká pedagog.

Právě Wieman se věnuje reformě výuky vědních oborů. Hvězdou se ale nestal díky tomu, nýbrž díky své vědecké činnosti. Ostatně, jak podotýká profesor Slavíček, většina lidí zná víc významných vědců než výrazných pedagogů.

Navíc řada lidí pokládá za úspěšné učitele ty, kteří dokážou naučit své studenty co nejpřesněji zreplikovat, co jim odpřednáší. "Studenti jsou nejspokojenější, když jsou na zkoušce podobné úkoly jako na konci kapitol, jen s jinými čísly. Jenže tak reálný svět nefunguje. V tom je potřeba najít problém, vyřešit ho a přesvědčit o správnosti a důležitosti tohoto řešení své okolí," upozorňuje Slavíček.

I přesto, že by se podle něj měla zlepšit výuka, stesky svých kolegů, že na vysokých školách je všechno špatně, nesdílí. "Od nového milénia začíná přítok nové generace pedagogů, kteří mají zahraniční zkušenosti. Úroveň profesorského sboru se tak zlepšuje. A co se studentů týče, na mé přednášky chodí pořád stejně nadšení studenti," líčí Slavíček.

Do škol sice nastupují demograficky slabší ročníky, na VŠCHT ale počet studentů nijak výrazně neklesá. V poslední době Slavíček naopak pociťuje zvýšený zájem o přírodní vědy. "Po revoluci byla chemie skoro sprosté slovo a většina mých spolužáků odešla studovat ekonomii. Na zastupitelstvu na Jižním Městě dokonce řešili, jestli nepřejmenovat Chemickou ulici na Ekonomickou. Dnes se setkávám spíš s despektem k humanitním a společenským oborům. Přijde mi ale stejně pitomé nenávidět chemii jako odsuzovat filologii či kulturní antropologii," říká profesor, který ze zájmu začal v 35 letech studovat teologii.

Cesta od křivulí k jedničkám a nulám

Na VŠCHT vyučuje řadu předmětů, od základního kurzu fyzikální chemie přes kvantovou chemii až po počítačovou chemii. "I když kvantová teorie zní hrůzně, díky počítačům si každý může udělat své vlastní výpočty. Technologie dnes chemikům výrazně ulehčují život. I v drobnostech, třeba modely molekul se dřív musely složitě obrábět a nyní si je může každý snadno vytisknout na 3D tiskárně," popisuje Slavíček.

Podobně jako další obory tak podle něj chemii do budoucna čeká automatizace a robotizace. "Za 30 let se dost možná bude chemie dělat na dálku. Může to vypadat podobně jako dnešní cloudové služby. Na počítači si naklikáte, z jakých chemikálií chcete vytvořit sloučeninu, a nějaký zřízenec ve vzdálené budově bude jen dohlížet, zda proces probíhá v pořádku," předvídá profesor.

Pokud to tak skončí, bude to podle něj pro část jeho kolegů smutný konec chemie. "Už to možná nebude romantika alchymistických laboratoří, kde se v křivulích odehrávají tajuplné děje. Mně to ale nijak smutné nepřijde. Pro mě je už teď hlavním pracovním nástrojem počítač a pořád mě to baví.