Jsem rád, že jste to řekl špatně. Proto dělám tohle závěrečné shrnutí, aby se vám to nestalo u zkoušky," říká na prosincovém semináři ze státovědy Pavel Molek, docent katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Studenty prvního ročníku stále vtahuje do diskuse, srozumitelně pokládanými otázkami udržuje jejich pozornost, takže od něj odtrhnou oči, jen když si zapisují poznámky do svých notebooků.

"Své studenty mohu rozdělit do dvou skupin, z nichž ke každé mám trochu jiný přístup. Většina chce fakultu nějak dostudovat. Ty chci aspoň nějak zasáhnout, aby si do praktického života odnesli pocit, že ať soudí cokoliv, neměli by zapomínat na právo na spravedlivý proces nebo na lidská práva," říká téměř stále usměvavý Molek, který v Brně přednáší volební a ústavní právo, lidská práva a soudnictví a je zároveň soudcem Nejvyššího správního soudu. Druhou, maličkou skupinu pak tvoří studenti jeho výběrových předmětů, diplomanti a doktorandi. "To je ohromná radost. U těch mám ambici, aby byli lepší než já. A daří se to," přiznává.

Rodilý Jihočech, který ve volném čase píše historické rozhlasové hry, hostuje rovněž na Katolické univerzitě v Lisabonu, kde vyučuje intenzivní dvoutýdenní program v angličtině. "A teď si představte, že probíráte lidská práva a řešíte se studenty z různých koutů světa třeba dilema tikající bomby. Tedy zda stát může za určitých podmínek mučit teroristu, který ví, kde je bomba, jež brzy vybuchne. Jinak vidí takový problém portugalský student než německý či izraelský," přibližuje Pavel Molek kurz, který je místo zkoušky zakončen aktivitou zvanou moot court. Vyučující zadá posluchačům reálný případ, rozdělí je do skupin stojících proti sobě a oni musí hájit jednotlivé strany sporu. Mimochodem, tuto mimoškolní soutěž pořádají pro své studenty spolu s Ligou lidských práv i brněnská práva.

Hodina plyne rychle, je živá, neustále se střídají otázky a krátký výklad. Pavel Molek málokdy na odpovědi studentů řekne "ne, nemáte pravdu". Místo toho od něj slyší "ještě to lze říct přesněji" či "kolega má lepší nápad", maximálně "to bych nerad slyšel". Osmatřicetiletý pedagog neušetří posluchače teorie, zároveň po nich ale u každého tématu chce slyšet konkrétní příklady. Zaujatě tak třeba několik minut debatují nejen o české, ale i dánské nebo stalinské ústavě z roku 1936.

Právě ústavy Molka fascinují, především ta česká z roku 1993, o níž už dříve řekl, že si není jistý, jestli bychom tak dobrou ústavu byli schopni napsat v současnosti. "Ze společnosti se vytrácí étos, který tu byl na začátku 90. let. Lidí, kteří se reálně podíleli na psaní naší ústavy, jako byli Václav Havel, Miloslav Výborný, Ivana Janů, Jan Kalvoda či Vojtěch Cepl, si nesmírně vážím. Mimo jiné i proto, že dokázali i do ústavy dát svůj osobní morální rozměr. Nedokážu si představit, kdyby dnes politická reprezentace dávala dohromady sestavu lidí, kteří by měli psát ústavu, že by v ní byla jména, jež by se jim dokázala vyrovnat. Ne že by tyto osobnosti nežily, ale nejsou v politice," říká s povzdechem.

Jeho dnešní studenty čeká ještě klasická ústní zkouška. Postoupí-li do čtvrtého ročníku, mohou se v předmětu lidská práva a soudnictví těšit na úkol napsat za tři hodiny ústavní stížnost proti fiktivnímu soudnímu rozhodnutí, které je obvykle parafrází reálného soudního rozhodnutí. Byl to ostatně Pavel Molek, kdo na zdejší fakultě zahájil výuku lidských práv jako samostatného předmětu.

A co ho v této oblasti v Česku trápí? "Nejvíc mě dráždí některé otázky diskriminace, zaráží mě nerovné postavení mužů a žen z hlediska platů a skoro neviditelná reprezentace menšin v zákonodárných sborech," vyjmenovává po dlouhém přemýšlení.

Související