I. Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková je něco málo za polovinou svého desetiletého mandátu. Pro někoho by to byla ideální chvíle na to, začít bilancovat. To ale jedna ze dvou žen Ústavního soudu nemá ve zvyku. "Přijímám úkoly, jak zrovna přicházejí. Snažím se je udělat co nejlépe a jen zřídkakdy se zastavuji a dívám se do minulosti a do budoucnosti," říká. V rozhovoru vysvětluje, co pro ni znamená být feministkou, na jakou kritiku se rozhodla "vykašlat" a proč někteří lidé touží po tom, aby jim jiní diktovali, jak mají žít.

Vy se považujete za feministku. Přijde mi, že to je v Česku skoro sprosté slovo. Proč si myslíte, že je tu proti feminismu takový odpor?

Já bych negeneralizovala. U lidí, se kterými se pravidelně stýkám, žádný takový odpor nepozoruji. A myslím si, že řada feministických myšlenek je ve společnosti přijímána. Myslím si, že je to jen taková hloupá nálepka. Jedna ze základních myšlenek, na kterých stála Československá republika při svém vzniku − když už jsme v období stého výročí − bylo právě vyrovnání práv žen a mužů. Politika Československa po roce 1918 byla velice pokroková a společností velmi přijímaná. Ženy u nás velmi brzy volily i studovaly vysokou školu, srovnám-li to s ostatními zeměmi. Respekt k právům žen byl vlastní celé společnosti. A také řadě významných mužů, kteří tehdy stáli při vzniku české kultury, politiky a vědy.

A je to tak stále?

Myslím si, že z DNA naší společnosti to prostě nemohlo zmizet.

Na jedné ze svých veřejných přednášek jste zmiňovala, že být feministkou pro vás znamená mít možnost se na něco vykašlat. Na co třeba jste se rozhodla vykašlat vy?

Převzala jsem tu pěknou definici od slovenské spisovatelky Uršuly Kovalyk. Myslím, že jedním z velkých problémů ženského společenského angažmá je to, že pracovité a snaživé ženy mají tendenci snažit se zvládat všechny své role na sto procent. A to bohužel nejde. Není potřeba splňovat všechna očekávání, která vůči vám společnost a okolí mají. Například mi přijde velmi smutné, když některé ženy mají tendenci kritizovat ostatní ženy za způsob života, který si vybraly. Třeba když jste doma s dětmi, staráte se o ně a o manžela a je to to, co vás naplňuje, a vy chcete takhle žít, tak vás vaše kamarádky kritizují za to, že nepracujete. Když zvolíte pracovní kariéru a některé své "povinnosti" v domácnosti delegujete na někoho jiného, tak jste zase kritizovaná jinou skupinou lidí.

Když si zvolíte svoji cestu, nemůže vás kritika zviklat. Myslím, že cest moderní ženy je velmi mnoho. A vždycky se najde někdo, kdo má představu, že by to ženy měly dělat jinak. Některé z nich pak mají tendenci cestu, kterou si zvolily, zpochybňovat. Někdy je ale prostě potřeba vykašlat se na kritiku za životní styl, který jste si zvolila.

Měla jste to tak vždycky? Nebo bylo období, kdy vás kritika okolí znejišťovala či bolela?

Ona bolí pořád. Proto jsem si to dala do svého pravidla. Člověk tomu čelí. Když mi někdo dá nějakou zpětnou vazbu na moje rozhodnutí, na moje slova či skutky, vždycky o tom přemýšlím. U mě to také není úplně vyřešený proces. Ale je pravda, že v mé rodině vždy byly silné ženy a muži, kteří je respektovali. A i v mém společenském okolí to tak bylo, takže jsem určitě kritice za nenaplnění své ženské role nečelila tak často. Ale to víte, že to bolí.

Máte na mysli, že vám například někdy někdo vyčetl, že jste si vybrala kariéru a nemáte děti?

Nemyslím si, že by mi to někdo takto přímo vytkl. Ale někteří lidé samozřejmě mají tendenci říct, že něčemu nerozumím, protože nemám děti, že bych zvolila jiný život, kdybych je měla. Ale v těchto situacích je velká otázka, jestli je to přímo volba, náhoda nebo zdravotní indispozice. Diskurz ve společnosti, že lidé, kteří nemají děti, jsou sobci, a to, že společnost naopak některým lidem upírá možnost se o děti starat, mi přijde velmi nefér.

Zmínila jste, že si ženy navzájem vyčítají, jaký způsob života si vybraly. Proč myslíte, že to tak je?

Myslím si, že lidé mají tendenci hodnotit odlišná rozhodnutí druhých jako kritiku svých vlastních činů. Pokud se jedna z kamarádek rozhodne starat o rodinu a druhá třeba vůbec rodinu nemít a žít si svůj pracovní život, je každá z nich konfrontována s osudem té druhé a může to vnímat jako zpochybnění své vlastní volby. Jako bychom měly představu, že existují nějaké ideální modely, kterým se buď přiblížíme, nebo ne.

Myslím si, že to není jen téma ženských rozhodnutí, ale celé společnosti. Od dětství jsem volila situace, kdy jsem se setkávala s lidmi, kteří jsou jiní než já, protože mě to vždycky inspirovalo. Ale mohou být lidé, kteří když narazí na jinakost, tak ji naopak cítí jako ohrožení, kritiku, něco nepříjemného. Myslím si, že naše společnost je trošku taková, že se jinakosti obává.

Mám pocit, že i proto právu dáváme více úkolů, než má mít. Ve svobodné společnosti je jediná možnost, proč omezit svobodu nějakého člověka, a to když ten člověk ubližuje druhému. Ale narýsovat nějaký životní styl, ať už jakýkoliv, a říct, že to je ten jediný správný, je, myslím, velmi nebezpečné. Ale takové tendence se objevují.