Všichni máme někde v sobě bariéru, která nám brání mít mysl otevřenou. Omezuje nás v jednání s jinými lidmi z hlediska pohlaví nebo třeba rasy. "Lidé nechtějí být rasisté, ale s odlišným člověkem se bojí mluvit. Raději ho nezaměstnají z obavy, že to bude náročné," vysvětluje během krátké návštěvy Prahy britská aktivistka Femi Otitoju. Na svých přednáškách mluví o nevědomých předpojatostech, které po generace ovlivňují lidské chování.

Narodila se v Nigérii, první roky života strávila v hrabství Sussex a od pozdních sedmdesátých let bojovala za práva leseb. Její kariér je protkaná řadou aktivit, kterými pomáhala menšinám − spoluzakládala například první černošskou lesbickou skupinu nebo přispěla ke vzniku několika knih či časopisů s touto tematikou. V roce 1985 se rozhodla opustit jistý úřednický post a místo toho založila firmu Challenge Consultancy, která poskytuje různá školení v soukromém a veřejném prostoru.

Femi Otitoju má dar mluvit o těžkých tématech s lehkostí. Nezapomíná se usmívat ani v momentě, kdy dojde řeč na nerovnost mezi pohlavími, barvami pleti nebo v platech mezi nimi. Situace ve světě se podle ní sice lepší, přesto však nemají ženy ani menšiny vyhráno.

Femi Otitoju

Narodila se v Nigérii. Dětství strávila v hrabství Susexx. Od 70. let byla aktivní v oblasti práv menšin, zejména gayů a leseb. V roce 1985 se rozhodla opustit jisté úřednické místo a založila firmu Challenge Consultancy, která poskytuje různá školení v soukromém a veřejném prostoru. O podvědomé předpojatosti, jež ovlivňuje lidská rozhodnutí, dnes přednáší ve firmách a na různých konferencích.

Chovat se odlišně se podle ní učíme už odmala, lidé jinak jednají s chlapečkem nebo holčičkou. "Kromě médií to vytvářejí i rodiče nebo hračky − kuchyň nebo panenka Barbie pro holky, kladivo či Action Man pro kluky. Je to pořád dokola, až do dospělosti. Myslíme si, že budeme sestřičky a kluci budou doktoři," kroutí hlavou.

Jak se z právničky stane poradkyně v oblasti lidských práv a rovnosti?

Původně jsem pracovala jako státní úřednice. Lidé v okolí mi začali říkat, ať zkusím mluvit o nerovném postavení žen, černochů nebo leseb a gayů. Nedokázala jsem tehdy život rozdělit tehdejší zaměstnání a diskusi o problémech. Znamenalo to změnu povolání.

Bylo by jednodušší zůstat?

Bylo, obzvlášť v roce 1985. Vím, že normálně by lidé mé místo neopouštěli. Kdybych to tehdy neudělala, pravděpodobně bych za 30 let byla na stejném místě, i když s hodně vysokým důchodem. Tehdy jsem si říkala, že pokud se chystám v životě něco udělat, musím do toho jít na vlastní pěst.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.