Ústavní soud rozhodl, že Nejvyšší správní soud se bude muset znovu zabývat uzavírkou Hradčanského náměstí v Praze v březnu 2016. Tedy kauzou povoleného protestu občanů proti lidskoprávní politice Číny, který ale policie v dané lokalitě nedovolila uskutečnit kvůli údajným bezpečnostním opatřením během tehdejší návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga.

Čtyři aktivisté, mezi nimi i bývalý vicepremiér Martin Bursík, podali žalobu, jejíž anabáze se vleče. Tři roky od incidentu pořád nevíme, jestli je v Česku rozhodnutí úřadů či policie o uzavírce náměstí nadřazeno právu shromažďovacímu. Žádní svolavatelé demonstrací či manifestací si proto navzdory řádné ohlášce nemohou být jisti, jestli na poslední chvíli nebudou vykázáni na periferii pod záminkou ochrany blížícího se potentáta.

Lide uhni, projíždí státní zájem. Protestující proti čínskému prezidentovi se tehdy museli přesunout až za historické hradby Prahy, do parku Maxe van der Stoela kilometr od Hradu. Naštěstí konec právního sporu zůstává otevřený. A naopak se mezitím stihlo potvrdit, co se tušilo už před třemi lety. Totiž že čeští občané byli omezeni ve svých právech kvůli pouhým vzdušným zámkům Miloše Zemana.

Dokud na jedné misce vah leželo tiché Hradčanské náměstí a na druhé Zemanem slibované čínské investice ve výši 230 miliard během pěti let, mohli možná relativisté nad svobodou shromažďování ohrnovat nos. Ale dnes? Miliard přitekla necelá desetina. Přičemž tiché náměstí už komunistické velmoci nestačí a peskuje českou vládu za údajně chybný postoj v kauze Huawei. Hezky to ilustruje, že jakýkoli relativismus v otázkách svobody a lidských práv vede do pekel. Měnit občanské svobody za investice je nejhorší kšeft. Teď by měl Nejvyšší správní soud určit, jestli k uzavírce již zamluveného náměstí nedošlo nezákonně. Ať je aspoň jasné, zda se pro příště nemá upřesnit zákon o pozemních komunikacích.