Stanislav Hamr, dlouholetý kamarád Jana Palacha, vystoupil po padesáti letech z anonymity.

"Už mě strašně štvalo, jak je Honza falešně a nepravdivě líčen nejrůznějšími pseudoanalytiky. Nebyl zvláštním uzavřeným klukem, který se stranil ostatních. Šlo naopak o rváče, neskutečně veselého a někdy až hyperaktivního kluka, který nezkazil žádnou lumpárnu. Nejvíc mi ale vadí to, jak z Honzy děláme jakéhosi ikonického a nedotknutelného věrozvěsta," vysvětluje Stanislav Hamr, který s Janem Palachem
vyrůstal a kamarádil od nejútlejšího dětství.

Od sebeupálení Jana Palacha na protest proti okupaci ČSSR armádami států Varšavské smlouvy a rezignaci Čechoslováků uplyne ve středu 16. ledna padesát let.

Při vyprávění o Janu Palachovi, blízkém kamarádovi z dětství a studentských let, umí Stanislav Hamr překvapit. A uznává to i přední znalec okolností tragické smrti dvacetiletého studenta Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Lež o studeném ohni

◼ Teorie o tzv. studeném ohni se objevila několik dní po činu Jana Palacha. Nejdříve v letáku, ve kterém se psalo o zneužití studenta.

Téma nejvíce "zpopularizoval" poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový, který byl ve velmi intenzivním kontaktu se sovětským velvyslanectvím.

Později byl zažalován Libuší Palachovou, Pavlem Kohoutem, Vladimírem Škutinou, Lubomírem Holečkem, Emilem Zátopkem a Luďkem Pachmanem pro poškození jejich občanské cti.

Soudní pře v upravené podobě je hlavním tématem filmové série Hořící keř.

◼ K dispozici historikům je i dopis generálního tajemníka ÚV Komunistické strany Sovětského svazu Leonida Brežněva a předsedy rady ministrů Alexeje Kosigyna, který 22. ledna 1969 poslali Alexandru Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi. Jde o velmi výhružný dopis, v němž varovali před vyhrocením situace v Československu. Přičemž použili termín "zneužitý student". Podle historiků naznačuje sovětskou stopu ve snaze zdiskreditovat Jana Palacha zmíněným tvrzením o tzv. studeném ohni.

"Pan Hamr se mně ozval poměrně nedávno s tím, že mě pozval na třídní sraz. A přede mnou se začal najednou odvíjet obraz Jana Palacha, u něhož je možné vysledovat sklony k radikálnímu protestu hluboko do minulosti. Palachovi spolužáci mluvili o velké zaujatosti pro historické knihy, ale i velkém zájmu o zbraně.

Na což se dívejme poválečnou optikou (Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 − pozn. red.), kdy bylo mezi lidmi dost trofejních zbraní a munice. Některé kousky těchto kluků byly až hraniční," popisuje historik Blažek jedno z poznání Jana Palacha, které mu nabídli jeho spolužáci.

Nedokázal by zabít

"Honza byl vlastně v jádru Mašín (Josef Mašín se syny Ctiradem a Josefem se stali symboly protinacistického a protikomunistického odboje − pozn. red.). Ale nedokázal by zabít. Měl hrozně rád živočichy a bytostně nesnášel, když jim kluci ubližovali. Kvůli tomu se byl schopen i porvat. Uměl ale také střílet, vyhazovat věci do povětří," doplňuje Stanislav Hamr poněkud zidealizovaný obrázek studenta Filozofické fakulty Univerzity
Karlovy.

V okolí Všetat, jimiž na konci války projížděly nejrůznější vojenské transporty, se totiž i po letech nacházelo značné množství odhozených trofejních zbraní, střeliva a výbušnin. Postupně se tak z Jana Palacha a Stanislava Hamra stali výborní chemici. Nastudovali si i vysokoškolskou učebnici chemie, aby přesně věděli, jak vyrábět výbušniny.

"Proto jsme také neměli utrhané ruce, přestože jsme si vyráběli i acetylid − nejhnusnější výbušný prevít, jaký snad vůbec existuje. Jako výtečný chemik tedy Honza moc dobře věděl, jakou hořlavinou se toho 16. ledna před padesáti lety polévá a jaké důsledky to pro něj bude mít. Řeči o jakémsi studeném ohni a pravicovými silami zmanipulovaném studentovi byly pouze bolševické bláboly tehdejšího komunistického poslance Viléma Nového," dodává spolužák Jana Palacha.

Ing. Stanislav Hamr

Spolužák a životní přítel Jana Palacha. "Ve Všetatech jsme bydleli a vyrůstali spolu v jedné ulici. Honzu jsem tedy znal odmalička. Nebyl žádným svatouškem a samotářem, který se stranil druhých, jak se často píše, ale uličníkem a rváčem, jako tehdy skoro všichni kluci. Jenomže on se leckdy pral i s mnohem staršími a silnějšími kluky – doslova až na krev. Zvlášť když viděl, že se děje někomu křivda, a on se ho rozhodl bránit," vzpomíná Stanislav Hamr. A vadí mu i to, jak se z jeho přítele dělá až nedotknutelný ikonický věrozvěst.

Proto se rozhodl promluvit o tom, "jaký Honza vlastně byl".

Už jako kluk se připravoval na různá muka

Co tehdy, několik let po válce, oba kluci i s kamarády našli v polích či lesích, to si museli hned vyzkoušet. Vystřelit si ze zbraně anebo vyrobit ze střelného prachu něco, co dobře hořelo či bouchalo.

"Postupně se z nás stali mistři v tom, jak co sesypat dohromady, abychom to mohli odpálit. Tuhle poválečnou klučičí mentalitu vtipně vystihl Jan Svěrák ve filmu Obecná škola. Honza byl normálním rošťákem, jako většina kluků. Kam jsme vlezli, tam jsme něco provedli. A já jsem ho poznal ještě o něco lépe, protože mně − stejně jako Honzovi − zemřel brzy táta," vzpomíná Hamr.

Svého kamaráda líčí jako bojovníka. Vzpomíná, jak se Jan Palach záměrně pral s kluky v jednom kuse už odmala… třeba kvůli výše zmíněnému týrání zvířat. Na základní škole se tak z něj prý stal až extrémní rváč, takže se impulzivně pouštěl do křížku i s mnohem staršími a silnějšími kluky.

"Někdy mně to až bralo dech. Aby se Honza ve rvačce někomu vzdal, tak to byste ho musel snad přizabít. Jenomže já si dnes říkám, že on vlastně i takhle podvědomě trénoval. Od útlého věku se nejspíše připravoval na boj, utrpení či válečný střet. Ostatně vždyť jsme také žili v poválečné době. Ze stejného důvodu hodně a pravidelně běhal a plaval, třebaže ho sport vlastně nezajímal. Ale dělal to jen proto, aby měl kondici. Jak říkám − v jádru to byl malý Mašín, třebaže jsme o bratrech Mašínových tenkrát nic nevěděli," podává Stanislav Hamr o svém kamarádovi další překvapivé svědectví.

Palachův týden

Předehra

◼ 2. ledna 1989 představitelé pěti nezávislých iniciativ – České děti,
Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA – sdělují ONV v Praze 1, že 15. ledna bude ve 14.00 na Václavském náměstí uspořádána "krátká vzpomínka" na Jana Palacha.

◼ 6. ledna byla rozhodnutím pražských úřadů akce zakázána. Iniciativy se formálně odvolávají a přes neúspěch následně oznamují, že setkání se uskuteční, jelikož nepůjde o veřejné shromáždění podléhající oznamovací povinnosti.

Neděle 15. ledna

◼ Ve 14.00 hodin měly být na Václavském náměstí položeny
květiny a signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová měla pronést zamyšlení nad smyslem Palachovy oběti.

◼ Už předešlou noc policie a příslušníci Lidových milicí zahradili přístupové cesty k Václavskému náměstí, v neděli před půl druhou odpoledne bylo náměstí zcela uzavřeno. Přesto se lidé i v okolních ulicích shromáždili ke spontánní manifestaci, kterou stovky příslušníků pořádkových sil i s pomocí vodních děl, slzného plynu a transportérů brutálně rozehnaly. Podle oficiálních statistik bylo 91 lidí včetně organizátorů zadrženo.

Pondělí 16. ledna

◼ Na brutální zákrok reaguje světový tisk třeba včetně francouzských komunistických novin L'Humanité.

Rudé právo ale píše o tom, že se v Praze "několik skupin protistátních živlů pokusilo o provokaci dlouhodobě připravovanou západními diverzními centry a některými západními rozhlasovými stanicemi".

◼ Odpoledne bylo v Praze další shromáždění s druhým pokusem položit květiny k soše sv. Václava. Bezpečnost znovu tvrdě zasahuje a dochází k dalšímu zatýkání.

Policisté odvážejí 14 představitelů opozice včetně Václava Havla. Většinu z nich čeká vazba.

Úterý 17. ledna

◼ Charta 77 vydává dokument podepsaný jediným mluvčím, který zůstal na svobodě, Tomášem Hradílkem. Je adresovaný představitelům států, které se účastní právě probíhající vídeňské schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE).

Objasňuje průběh událostí a přidává i seznam zatčených lidí.

◼ Násilí v Praze odsuzuje řada světových politiků.

◼ Odpoledne se lidé opět scházejí, příslušníci VB prostor náměstí vyklízejí až do 19. hodiny.

Středa 18. ledna

◼ Rudé právo otiskuje článek "Nezbytná opatření k zajištění klidu" a také odsudky "provokační akce protispolečenských skupin".

◼ Na stranu protestujících se se svým svědectvím staví třeba syn známého marxistického novináře Eduarda Urxe, v dopise premiérovi píše o předem naplánovaném pogromu.

◼ Mezi čtvrtou a pátou hodinou se v centru Prahy opět schází několik tisíc lidí. Živě diskutují, volají po svobodě a lidských právech. Pořádkové síly tentokrát překvapivě nezasahují.

Čtvrtek 19. ledna

◼ Evropský parlament schvaluje rezoluci odsuzující brutální zákroky v Praze.

Zdůrazňuje, že jsou v rozporu s mezinárodními závazky ČSSR, zejména se závěry aktuálního vídeňského jednání KBSE.

◼ Odpoledne se na Václavském náměstí koná další shromáždění, podle západních zpravodajů se ho zúčastnilo asi pět tisíc lidí. Lidé skandují: Ať žije Charta! Pusťte Havla! Gorbačov to vidí! Komentátoři následně píší, že ačkoliv šlo o pokojné shromáždění, zasáhly policejní jednotky s brutalitou, která překonala vše, co se dělo v předchozích dnech. Akce se zúčastnilo 1240 příslušníků SNB a 800 příslušníků Lidových milicí.

Pátek 20. ledna

◼ V Rudém právu byl otištěn úvodník s titulkem Republiku si rozvracet nedáme!

Píše se v něm, že za předešlými demonstracemi stojí političtí ztroskotanci z let 1968–1969, ale rovněž nové protisocialistické skupiny, opírající se o politickou i hmotnou podporu reakčních sil zemí Severoatlantického paktu.

◼ Proti zákrokům při pokojných shromážděních se v dopise premiéru Adamcovi ostře vyjadřuje i arcibiskup František Tomášek, žádá okamžité zahájení přímého celospolečenského dialogu.

◼ V centru Prahy se opět scházejí lidé, ale v daleko menším počtu než předešlý den. Bezpečnostní složky také ubraly – pouze demonstranty pomalu vytlačily do dolní části Václavského náměstí a rozptýlily je do okolních ulic.

Sobota 21. ledna

◼ Přes výrazné nasazení pořádkových sil a obstrukce se množství lidí účastní národní poutě do Všetat u Mělníka k hrobu Jana Palacha. Hřbitov je policií dopředu uzavřen, několika lidem se přesto podaří hodit přes zeď hřbitova květiny.

A znovu už poněkolikáté opakuje: "Pohled na Honzu Palacha byl a dosud stále je většinou velmi pokřivený, nepravdivý. On byl zkrátka jiný, než se o něm léta píše a mluví."

Doslova pak šokuje jiná Hamrova vzpomínka: "On se už jako kluk připravoval na různá muka. Zarážel si třeba pod nehet jehly a ani přitom necekl. Anebo mě požádal, abych mu na zkoušku drtil prsty ve svěráku. Utahuj, utahuj, povzbuzoval mě ten malý kluk a já na to koukal doslova jako blázen. Už tehdy si Honza představoval, že nastane situace, kdy bude zapotřebí hrdinů."

Děda vodil vnuka na provázku

Jan Palach byl od útlého dětství natolik čilé a živé dítě, že si ho musel jeho dědeček uvazovat na procházce na provázek − jako pejska. Jinak by mu malý Palach utekl.

"No a moje babička byla na podobné omezování dětí hrozně alergická. Dědu Palacha proto přemluvila, aby Honzíka přece jen odvázal, že ona ho, když to bude nutné, lehce dožene. Jenomže do kluka jako když střelí, zmizel jim z dohledu během chvilky a dlouho nebyl k nalezení. Našli ho pak v polích za městem, jak něco dloubal v hlíně. Děda Palach pak nemohl přijít mé babičce za ten její nápad dlouho na jméno," dává k dobrému Stanislav Hamr.

Tragicky zemřelého spolužáka považuje za intelektuálně mimořádně vyspělého člověka. Byť měl třeba na základce někdy také špatné známky.

"Ale bylo to tím, že si z toho nedělal nikdy těžkou hlavu. Výrazněji povahově měnit se začal v deváté třídě. Zejména ale na gymnáziu, kde se soustředil na studium historie. Už v prvním ročníku bylo zjevné, že Honza je mimořádně inteligentní a nadaný student," upřesňuje Palachův spolužák Hamr.

Osobnost Jana Palacha formovala podle Hamra nejvíce četba klasiků české literatury (oblíbil si například Aloise Jiráska, kterého překvapivě kombinoval s rodokapsy), ale i tragické osudy vlastní rodiny či blízkých přátel. Jednalo se totiž často o upracované rodiče, z nichž mnohým komunisté zabavili živnost či znárodnili majetek. Protloukali se tedy životem, jak se dalo, takže neměli na své děti příliš času, jakkoliv na nich velmi lpěli.

Frustrace z brigády v SSSR i z Dubčeka

Se svým přítelem mluvil Stanislav Hamr naposled asi týden před jeho tragickým protestem před Národním muzeem − někdy kolem 10. ledna 1969. "Vyprávěl jsem mu nepříjemný zážitek ze setkání s Alexandrem Dubčekem, kterého si Honza − tak jako hodně lidí − idealizoval, takže jsme se kvůli tomu občas přeli a dohadovali."

Stanislav Hamr se u Prašné brány − ještě před okupací − nachomýtl ke skupince diskutujících politiků, v níž byl i Alexander Dubček.

"Když v tom vyšla z Celetné ulice skupinka Sovětů, kterou Dubček radostně uvítal. Možná tam na ně i čekal, nevím. Nepochybně se ale znali, protože se hned vřele objímali. Zatímco pomalu celý národ skandoval nadšeně Dubček, Dubček…, tak on se na ulici objímal s nějakými sovětskými politiky, které žádal, aby ho druhý den při nějakém jednání 'podpořili a pomohli mu, protože v Československu je to už kritické a on se bojí, aby se mu to nevymklo z rukou'. Řekl dokonce, že je ohroženo přátelství se Sovětským svazem. Připadal mi jako nakopnutý a úslužný pes. Byl jsem z toho úplně vedle.
A hodně špatný byl z mého vyprávění i Honza."

Jan Palach několikrát opakoval: "To přece není možný! To nemůže být pravda!"

"Nakonec mně ale uvěřil a já mu řekl, že s Dubčekem jsem definitivně skončil. Možná Honzu i tohle v těch kritických dnech změnilo. Je to ale jen má domněnka," spekuluje opatrně Hamr.

Jist si je ale jinou věcí: "Honzu hodně deprimovala studentská brigáda v Sovětském svazu z července 1968. Na stavbě třeba nevozili maltu či cihly v kolečkách, ale nosili to všechno v neckách. Šokován byl i z prachmizerné organizace práce, ale zejména z neustálého dohledu, komandování a šmírování jakýchsi politruků či dozorčích. Z toho byl tedy obrovsky frustrován."

Honzova oběť mi dala sílu na celý život

A co bude Stanislav Hamr dělat 16. ledna, v den padesátého výročí upálení svého přítele?

"Pro mě je to pokaždé den smutku a zoufalství…" nebrání se slzám Palachův spolužák. "Tenkrát jsem si říkal, že Češi si Honzu Palacha nezaslouží. Že ho nemohou pochopit. A myslím si to dodnes. I vzhledem k tomu, co se v Česku děje. Jeho strašná oběť měla ale význam tenkrát a platí to i po padesáti letech. Jako vzor k následování to ale není a zcela jistě to tak nechápal ani Honza. Nicméně apel, že je potřeba se postavit zlu, že není možné se před ním sklánět, ale něco dělat, tak tenhle apel je pořád velmi aktuální. Honzova oběť mi dala sílu na celý život."

S Janem Palachem jeho přítel diskutoval i o tom, zda by mohla okupovanému Československu prospět útočná akce proti zahraničním agresorům. "Jednou jsme o tom debatovali u někdejšího pražského nádraží Těšnov a dívali se přitom na nedaleký tábor sovětských vojáků. Takový útok, třeba třaskavinou, kterou šlo lehce vyrobit, Honza odmítl, protože si uvědomoval, že mohl být při výbuchu zraněn náhodný svědek, což by postrádalo smysl. Dnes si ale znovu a znovu říkám, že Honza se již od mládí připravoval na hrdinský čin. A tím spíše po okupaci zatoužil udělat něco, co by Čechoslováky vzpamatovalo. Že přece nemohou rezignovat, smířit se se sovětskou intervencí."

Musel jsem už o Honzovi něco říct

Stanislavu Hamrovi se i po padesáti letech jen těžko popisují chvíle, kdy se jeho blízký přítel Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.

1600 profesionálů na potlačování protestů

Pohotovostní pluk VB se občanům naplno "prezentoval" při Palachově týdnu, ale vznikl už v roce 1970, v reakci na protesty z roku 1969. Jeden pluk byl zřízen v české části federace, druhý na Slovensku. Ten český měl v roce 1989 400 příslušníků stálého stavu, dalších 1200 bylo z řad posluchačů policejních škol.

"Když jsem se na Hlávkových kolejích z rozhlasu dozvěděl, že se u Národního muzea zapálil student Filozofické fakulty, okamžitě mě napadlo, že to nemohl udělat nikdo jiný než Honza. Byl jsem z toho v obrovském šoku, vždyť jsme spolu ještě před pár dny mluvili. Do té doby jsem si říkal, že pokud se Honza vůbec odhodlá k nějakému protestu proti sovětské okupaci, tak to přece jen bude nějaká akce, a ne že se poleje benzinem a zapálí. Nenapadlo mě, že se obětuje takhle hrozným způsobem."

O své pravdě o Janu Palachovi se snažil promluvit k veřejnosti už dříve, "ale nikomu se to nikdy nehodilo".

"V letech komunismu vůbec. No a po jeho pádu se vyrojilo tolik Palachových 'znalců' a 'vykladačů' s informacemi vycucanými z prstu, které se postupně stávaly oficiálním pohledem, že už bylo těžké někomu něco vyvracet či oponovat. Některé věci o Honzovi se prostě najednou nehodily," vysvětluje Stanislav Hamr důvod svého mnohaletého mlčení o blízkém kamarádovi.

Z anonymity se pokusil přece jen vystoupit před několika lety, když ho rozčílil článek Miroslava Macka, někdejšího politika ODS a dnes publicisty, jenž se v jedné ze svých glos věnoval "zbytečným postavám českých dějin". A přiřadil k nim i "vášnivého levičáka" Jana Palacha, jak konstatoval.

"S Honzou jsem v diskusích strávil tisíce hodin, takže na rozdíl od pana Macka vím, co byl zač. A podobných blbostí je kolem jeho osoby i tragického činu i dnes stále dost. Například to, že byl samotář, tak trochu podivín, stranil se ostatních… o již zmíněném levičáctví ani nemluvě. Palachovými ikonami a vzory byli přitom prezident Tomáš Masaryk a jeho syn Jan, žádní bolševici či zaslepení levičáci. Různí publicisté − čest výjimkám, jako je historik Petr Blažek − o Honzovi zkrátka a dobře psali a přinášeli svědectví, ale o jeho skutečné spolužáky, kteří ho důvěrně znali už od narození a měli k němu blízko i v době jeho vysokoškolských studií, nebyl zájem, nikdo se nás neptal," konstatuje Stanislav Hamr.

Spolužáci Jana Palacha ze všetatské základní školy se proto začali před lety pravidelně scházet.

"Nám nemusí nikdo říkat, jaký Honza byl. Když se upálil, tak kluci byli většinou na vojně, několik z nich studovalo na vysokých školách… a tak hlubokou znalost o Honzovi měl kromě jeho bratra Jiřího jen málokdo. Ten byl ale o dost starší a nežil už dávno s Honzou ve Všetatech. Dokonce ani mělnické Gymnázium Jana Palacha, kde Honza studoval, ani základní škola ve Všetatech o něm nic moc nevěděly. Když nás proto ředitelka gymnázia před časem požádala, zda bychom spolu s historikem Petrem Blažkem přijeli a promluvili si se studenty, tak jsme rádi zavítali," uzavírá Stanislav Hamr svůj pohled na kamaráda a spolužáka Jana Palacha.

Související